Nejvyšší soud ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4452/2018, potvrdil doposud zastávaný právní názor, podle kterého můžou účastníci kupní smlouvy ohledně předmětu převodu skládajícího se z více věcí (ať už movitých či nemovitých) sjednat souhrnnou (úhrnnou) kupní cenu bez ocenění jednotlivých věcí, aniž by to bylo na úkor určitosti a platnosti smlouvy.

Avšak před sjednáním úhrnné kupní ceny je nutné se zamyslet nad jednotlivými předměty převodu, jež budou převáděny z vlastnictví strany prodávající do vlastnictví strany kupující. Podmínkou totiž je, aby převod vlastnického práva byl realizován u všech věcí tvořících úhrnnou kupní cenu. Pokud by alespoň u jednoho dílčího předmětu převodu totiž došlo k tomu, že by nebylo možné převést jeho vlastnické právo na stranu kupující, nebylo by poté zřejmé, za jakou kupní cenu měly být prodány ostatní věci, jejichž převodu kupní smlouvou nic nebránilo. V takovém případě způsobí sjednání úhrnné kupní ceny za tyto věci neurčitost a následnou neplatnost kupní smlouvy jako celku.

Nicméně v ostatních případech není důvod nerespektovat zcela zjevnou vůli strany kupující a prodávající směřující k převodu vlastnického práva k věcem za konkrétní úhrnnou cenu, protože nevzniká pochybnost, co a za kolik má být převedeno. Závěrem lze tedy shrnout, že u předpokládaných bezproblémových převodů vlastnického práva k více předmětům je možné stanovit mezi stranami úhrnnou, či chcete-li souhrnnou kupní cenu za všechny převáděné věci, aniž by to ohrozilo platnost kupní smlouvy. Naopak v případě, kdy je u některých převáděných věcí ohrožen převod vlastnického práva, je vhodnější zvolit opatrnější způsob sjednání ceny, a proto doporučuji všechny konkrétní dílčí kupní ceny do kupní smlouvy podrobně vypsat.

Mgr. Vojtěch Strnka, advokátní koncipient

Vážení klienti a obchodní partneři.

V pátek, dne 12.4.2019, bude kancelář z technických důvodů uzavřena.

Děkujeme za pochopení.

Mgr. Bc. Kamila Klvačová, advokát

Někteří lidé mohou vnímat pracovní poměr z pohledu zaměstnance jen jako povinnost vykonávat práci pro zaměstnavatele, a korespondující právo zaměstnavatele na práci zaměstnance. Existuje ale i právo zaměstnance na to, aby mu byla ze strany zaměstnavatele přidělována odpovídající práce a povinnost zaměstnavatele takovou práci zaměstnanci přidělovat. Jak je tomu ale v případě, kdy zaměstnavatel dá zaměstnanci výpověď, přičemž ten platnost dané výpovědi sporuje?

Touto otázkou se zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém Rozsudku ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 862/2018. V daném případě se jednalo o výpověď dle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „ZP“), což je lidově řečeno výpověď pro nadbytečnost, kterou zaměstnanec sporoval, a požadoval, aby mu zaměstnavatel nadále přiděloval práci, přičemž pokud by to zaměstnavatel neudělal a zaměstnanec spor vyhrál, musel by zaměstnanci dle § 69 odst. 1 ZP zaplatit náhradu mzdy v takové výši, jako by pro něj celou dobu normálně pracoval.

Zaměstnavatel v tomto případě může i nadále přidělovat práci zaměstnanci v souladu s pracovní smlouvou až do vyřešení otázky platnosti rozvázání pracovního poměru s tím, že toto bez dalšího neznamená neopodstatněnost ukončení pracovního poměru, a to bez ohledu na to, zdali takovou práci zaměstnavatel skutečně má. Tato práce se totiž sice musí pohybovat v rámci druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě, ale nemusí jej zcela vyčerpat. Nemusí tedy zahrnovat veškerou možnou práci, kterou lze podřadit pod sjednaný druh práce, a kterou je u zaměstnavatele možno vykonávat. Zaměstnavatel naopak může přidělit zaměstnanci jakoukoliv práci, která odpovídá druhu sjednané práce bez ohledu na jeho dřívější pracovní zařazení, tedy mu může přidělit i pro zaměstnance „podřadnou“ či „nezajímavou“ práci, a zaměstnanec je povinen ji dle pracovní smlouvy řádně vykonávat. V případě, že poté zaměstnanec práci nevykonává, aniž by mu v tom bránila důležitá osobní překážka (např. pracovní neschopnost), jedná se o porušení jeho povinností dle pracovní smlouvy i souvisejících pracovněprávních předpisů, a to s odpovídajícími následky. Například v případě výhry sporu zaměstnancem by zaměstnavatel nebyl povinen doplatit zaměstnanci mzdu, neboť ten práci bez důvodné překážky nevykonával, přestože byl zaměstnavatel připraven ji zaměstnanci přidělovat.

Pro zaměstnance tedy vyplývá, že pokud jste dostali výpověď, kterou sporujete, požádejte si o další přidělování práce, a pokud zaměstnavatel nechce riskovat, že vám bude doplácet náhradu mzdy za práci, kterou jste ani neodvedli, měl by Vám začít práci přidělovat, přičemž za práci vám bude klasicky náležet odměna.

Pro zaměstnavatele může být v případě nejistoty ohledně správnosti podané výpovědi tedy výhodnější přidělit zaměstnanci „podřadnější“ práci, která ale spadá do sjednaného druhu práce, a doufat, že zaměstnanec se s takovou prací nespokojí, či žádal o další přidělování práce pouze za účelem, aby dosáhl na případnou náhradu mzdy, aniž by skutečně zamýšlel pro Vás nadále pracovat (např. již měl domluvenou práci jinde).

Lukáš Verner, advokátní praktikant

S účinností od 1.1.2018 se v důsledku novely provedené zákonem č.  460/2016 Sb. do zákona č.89/2012 Sb., občanský zákoník, dostala zejm. ustanovení § 1124 a 1125, která se týkají zřízení zákonného předkupního práva podílových spoluvlastníků na nemovité věci, a to kromě případů, kdy šlo o převod na osobu blízkou. Předkupní právo se tak týká všech případů (kromě shora uvedeného), a to jak případů úplatného převodu vlastnického práva, tak i bezúplatného převodu.

V praxi tato ustanovení začala činit zásadní problémy v případech zejména v materii bytového spoluvlastnictví, kdy vlastník bytové jednotky vlastnil také spoluvlastnický podíl na jiné jednotce, zejména typicky garáž, sklep či podíly na jiných jednotkách, které nebyly funkčně spjaty s vlastnictvím jednotky (funkční celek dle prohlášení vlastníka zapsaný přímo v katastru nemovitostí). Problém nebyl pouze v případech tzv. funkčně spjatých nemovitostních celků zapsaných takto v katastru nemovitostí (šlo o jeden  nerozdělitelný celek s jednotkou) či v případech, kdy vyhrazené garážové stání bylo součástí společných prostor domu a bylo určeno k užívání vlastníkovi konkrétní jednotky či tam, kde v prohlášení vlastníka na tato nová ustanovení bylo pamatováno a garáže či sklepy se již vyčlenily jako samostatné jednotky. Lze ovšem konstatovat, že z pohledu zákonného předkupního práva byly „bezproblémové“ maximálně 1/3 případů, ve 2/3 případů problém s realizací předkupního práva vznikal a všem dotčeným stranám způsobil problémy.

Problém ještě eskaloval v případech, kdy byl vyrozuměn předkupník o možnosti uplatnit předkupní právo v situaci, kdy již byl předmět převodu zatížen zástavním právem ve prospěch banky koupěchtivého či v případech, kdy již koupěchtivý byl zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí a předkupník (byť splnivší všechny zákonné podmínky ustanovení § 2140 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.) nedostal potřebou součinnost od již zapsaného katastrálního vlastníka (= koupěchtivého) a prodávajícího a musel žalovat na určení vlastnictví a uplatnit poznámku spornosti k předmětu převodu.

Dne 4.2.2019 schválila vláda návrh novely občanského zákoníku, který mimo jiných změn k oblasti bytového spoluvlastnictví, vkládá nový § 1188a, který zní:

㤠1188a

Ustanovení § 1124 a 1125 se nepoužijí, je-li s jednotkou převáděn

1. spoluvlastnický podíl na jiné jednotce zahrnující nebytový prostor nebo soubor nebytových prostorů, který s ní funkčně souvisí, nebo
2. spoluvlastnický podíl na nemovité věci, která funkčně souvisí s nemovitou věcí, k níž je vlastnické právo rozděleno na vlastnické právo k jednotkám.“.

Z výše uvedeného lze vyvodit, že ačkoli se mohou vyskytnout různé pohledy na výklad „prostoru, který s jednotkou funkčně souvisí“, lze z toho (v kombinaci s důvodovou zprávou) vyvodit, že pokud bude návrh zákona přijat v této podobě, odpadne problém s předkupním právem u garáží, parkovacích stání, sklepů či také podílech na různých okolních zejm. zahradách kolem domu a ostatních plochách atd., které dnes nepřináležejí k jednotce, a tudíž jsou předmětem předkupního práva, přesto s bytovou jednotkou souvisí již třeba tím, že s ní byly koupeny prodávajícím či takové podíly mají všichni vlastníci bytových jednotek v domě.

Lze jen doufat, že legislativní proces bude co nejkratší.

Mgr. Bc. Kamila Klvačová, advokát

Dne 27. 2. 2019 spatřilo světlo světa velmi zajímavé rozhodnutí Ústavního soudu ČR, které se zabývá promlčením nároků z újmy na zdraví, respektive začátkem plynutí subjektivní promlčecí doby.

Skutkově lze uvést, že poškozená podstoupila v roce 2005 operativní odstranění štítné žlázy, které nebylo provedeno lege artis, a proto musela v následujících čtyřech letech podstoupit 10 dalších operačních zákroků, které nakonec vedly k tomu, že byla schopna ventilovat bez pomoci tracheostomie a či dalších operačních výkonů.

Následně se poškozená domáhala úhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění, avšak úspěšná byla pouze v prvním případě. Ohledně ztížení společenského uplatnění soudy konstatovaly, že její nárok je již promlčen, neboť dvouletá subjektivní promlčecí doba začala běžet v roce 2007, tj. ještě ve fázi, kdy poškozenou čekali dva roky plné operací.

Věc se nakonec dostala až k Ústavnímu soudu ČR, který v nálezu sp. zn. IV. ÚS 774/18 zrušil předcházející soudní rozhodnutí obecných soudů, neboť shledal porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky (poškozené). Soudům vytkl přílišný formalismus, neboť stav poškozené byl neustále proměnlivý, a to až do poslední operace v roce 2019, neboť operační zákroky se buď odrazily v jejím zdravotním stavu, nebo přímo reagovaly na jeho zhoršení.

Poškozená byla pacientem, tj. medicínským laikem, po němž nelze spravedlivě požadovat, aby trvale zkoumal otázku ustálení svého zdravotního stavu (od které se odvozuje začátek běhu promlčecí doby), když se na této skutečnosti nejsou schopni shodnout ani odborníci. Poškozená k tomu ani neměla patřičné znalosti z oboru medicíny, navíc nelze přehlížet, že osoba v jejím postavení zpravidla neřeší právní problematiku promlčení a ustálení svého zdravotního stavu, nýbrž žije v obavách o své zdraví a život.

Ústavní soud proto shledal podstatný rozdíl mezi účastníkem o náhradu újmy na zdraví (poškozenou), která žije v již zmíněných obavách o své zdraví, a účastníkem „běžného“ sporného řízení vedeného např. o nezaplacení dluhu z kupní smlouvy. Z tohoto důvodu lze na poškozenou pohlížet jako na „slabší stranu právního vztahu“, a proto by soudy měly v pochybnostech postupovat ve prospěch poškozeného pacienta, což je zcela v rozporu s procesní zásadou rovnosti stran ovládající civilní sporné řízení.

I když se s výrokem Ústavního soudu plně ztotožňuji, nemohu si odpustit malou výtku k odůvodnění nálezu, které podle mého názoru až moc zvýhodňuje slabší stranu – pacienta, což ve mně evokuje myšlenku, že se nám zde začíná rýsovat další ochranářská oblast občanského práva – ochrana pacienta, která by postupně mohla připomínat právní úpravu ochrany spotřebitele.

Mgr. Vojtěch Strnka, advokátní koncipient

Darování je velice starým institutem sahajícím až do doby starověkého Říma. Dnešní pojetí darování je upraveno v §§ 2055 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Obsahově se toto pojetí příliš neliší od předešlé úpravy v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (starý). Podstatou daru je, že dárce bezplatně převádí vlastnické právo k daru obdarovanému či se jej zavazuje obdarovanému (v budoucnu) bezplatně převést do vlastnictví, a obdarovaný tento dar či nabídku daru přímá.

Otázkou však vyvstalo, zda musí skutečně dojít k reálnému předání daru, tedy přání daru takzvaně „z ruky do ruky“, nebo postačí pouze předání symbolické, tj. předání, při kterém se dar nedostane do přímé dispozice obdarovaného. Tuto otázku zodpověděl Nejvyšší soud již před několika lety ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3883/2011, a to tak, že sice připustil možnost symbolického předání daru, avšak je nutné vždy dbát konkrétních okolností případu. Koncem minulého roku byl však před Nejvyšším soudem řešen právě případ rozsahu onoho symbolického předání daru, kterým se zabýval ve svém rozsudku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5837/2017.

V této věci šlo o situaci, kdy se babička rozhodla darovat svému vnukovi nemalou částku určenou na obstarání si bydlení po studiu, avšak nechtěla, aby danou částku nedbale utratil za něco jiného. Proto obdarovaný vnuk souhlasil, že budou peníze zaslány na účet jeho mámy, dcery dárkyně, přičemž peníze přišly na účet se zprávou pro příjemce „Tomáškovi na bydlení“, tedy si nemohla myslet, že jsou peníze určeny jí. Máma obdarovaného však tyto peníze odmítla vydat.

Řízení před soudem prvního stupně dopadlo pro obdarovaného vítězně, avšak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil s argumentací, že darovací smlouva je absolutně neplatná, neboť dle tehdejší úpravy bylo nutné smlouvu uzavřít v písemné formě, a to v případě, že dar nebyl při darování dárcem odevzdán a obdarovaným převzat. Proto mu nesvědčil pro vydání žalované částky právní titul.

Nejvyšší soud se k celé věci však vyjádřil tak, že skutečnost, že se účastníci darovací smlouvy při darování dohodli, že peněžní prostředky budou poukázány na bankovní účet žalované, neznamená, že byly určeny jí. Jednalo se toliko o smluvními stranami sjednané platební místo, přičemž skutečnost, že žalobce neměl k bankovnímu účtu žalované dispoziční oprávnění, je z hlediska naplnění předpokladů odevzdání a přijetí daru irelevantní

Z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu lze tedy usoudit, že je možné dar poskytnout i skrze třetí osobu, a tento postup lze považovat za skutkový děj odpovídající odevzdání a přijetí daru ve smyslu předmětných ustanovení. Tato třetí osoba je toliko místem k plnění závazku (v daném případě místem platebním). V případě, že se tedy podaří prokázat vůli dárce obdarovat tímto způsobem obdarovaného i vůle obdarovaného tento dar přijmout (byť mu má být v budoucnu vydán právě touto třetí osobou), jedná se o platně uzavřenou darovací smlouvu a obdarovanému svědčí právní titul k vydání daru od oné třetí osoby, které byl prve předán.

Lukáš Verner, advokátní praktikant

Mezi rodinnými příslušníky působí navzájem sociální vztahy, které všichni dobře známe, a proto zde nemusím zdůrazňovat, že bývají zpravidla velmi silné. Časem však můžou ochabovat či se naopak prohlubovat, dokonce můžou i zaniknout, a to nejčastěji smrtí jedince. Ano, smrt je přirozenou součástí života, nicméně někdy může být vyvolána protiprávním jednáním škůdce. V takovém případě hovoříme o zemřelém jako o primární oběti a o pozůstalých jako o sekundárních obětech. Sekundárním obětem potom v takových případech náleží odčinění jejich újmy, která vznikla protiprávním zásahem do jejich absolutních práv na rodinný a společenský život.

Starý občanský zákoník rodinné vztahy velmi paušalizoval, kdy nejbližším rodinným příslušníkům přiznával pouze náhradu ve výši 240.000,- Kč. Nicméně nová právní úprava tyto „paušály za smrt“ zrušila, avšak doposud se nevědělo, v jaké výši má být stanovena základní částka, která poté může být dále přizpůsobována konkrétním okolnostem daného případu. Základní částku lze definovat jako částku, kterou dostane nejbližší rodinný příslušník jako odčinění jeho reflexní újmy, pokud všechny okolnosti daného případu budou neutrální.

I když Nejvyšší soud, respektive jeho 4. a 6. trestní senát, v adhezním řízení nejprve určil místo základní částky základní rozpětí ve výši 240.000,- Kč – 500.000,- Kč, po vlně kritiky ze strany odborné veřejnosti se tento právní názor stal neudržitelný. Reakce proto přišla ze strany 25. senátu Nejvyššího soudu, který je mimo jiné považován za tvůrce Metodiky NS, jenž se nejenom přiklonil k horní hranici základního rozpětí, tj. částky 500.000,- Kč, nýbrž ji i navázal na dvacetinásobek průměrné hrubé mzdy v národním hospodářství za rok předcházející úmrtí primární oběti (viz sp. zn. rozhodnutí: 25 Cdo 894/2018). V roce 2019 se tedy bude jednat o základní částku ve výši kolem 600.000,- Kč, která může být dále modifikována směrem nahoru i dolů.

Mgr. Vojtěch Strnka, advokátní koncipient

Spoustu lidí se věnuje nebo alespoň v minulosti věnovalo bojovým uměním či sportům, jako je tradiční karate či judo, nebo dnes modernějšímu systému Krav maga nebo brazilskému jiu-jitsu. Ale málo lidí ví, jaké následky by pro ně mohlo mít užití nabytých dovedností takzvaně „na ulici“.

Pokud totiž ovládáte nějaké bojové umění a je vám tato skutečnost u soudu prokázána, a tyto dovednosti jste užili k činu spočívajícím ve zranění či zabití druhého (ať se už dostanete do rvačky nebo vybočíte z nutné obrany), může vám soud prokázat úmyslné zavinění i v případě, že jste žádné zranění či smrt způsobit vůbec nechtěli!

Tímto se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1424/2015. Tam stanovil, že pokud ovládáte bojové umění, které poté užijete ke způsobení škody jinému (když nepočítáme jednání v nutné obraně), je takové jednání minimálně v úmyslu eventuálním (nepřímém) ve smyslu ustanovení § 15 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. A to z toho důvodu, že osoba znalá bojových umění má být minimálně srozuměna s následky svého jednání. Tzn. i kdyby jste nechtěli dosáhnout takového následku (zranění či zabití druhého), měli jste si být minimálně vědomi, že svým počínáním takový nepříznivý následek můžete způsobit. A to i v případě, že osobě neznalé bojových umění by se zavinění přičítalo jako nedbalostní.

Výše uvedené má pak samozřejmě nepříznivý dopad ohledně větší trestní odpovědnosti. Mohou vám totiž klást za vinu spáchání úmyslného trestného činu, jako je např. vražda či ublížení na zdraví, které je spojeno s vyššími trestními sazbami, než např. ublížení na zdraví z nedbalosti či zabití, které by vám mohlo být kladeno za vinu v případě, že byste neovládali bojová umění a zavinění by bylo prokázáno pouze formou nedbalosti.

Lukáš Verner, advokátní praktikant

V návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, bych zde chtěl poukázat na problematiku znaleckých posudků jako důkazů v civilním řízení, jež trpí formálními vadami.

Soudy hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz, avšak s tím rozdílem, že se zabývají, zda má posudek znalce všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat a zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů.

Aby mohl být posudek použitelný jako důkaz, musí být bezvadný, a proto nesmí trpět ani jeho formálními nedostatky – např. chybný název, nedostatek znalecké doložky a znalecké pečetě, atd. Pokud se tedy tyto vady objeví, měl by soud zajistit jejich odstranění, neboť se jedná o odstranitelné vady. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, může jej pouze požádat o potřebná vysvětlení, doplnění či odstranění nedostatků posudku, čímž by se měly vady posudku zhojit.

Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 3020/08 uvádí, že znalecký posudek vypracovaný na návrh strany, v němž chybí znalecká doložka, lze v řízení před soudem číst jen jako listinný důkaz, tj. důkaz, který nemá váhu znaleckého posudku. Nicméně výše je uvedeno, že v takovém případě může soud svým postupem, např. upozorněním znalce v dopise na uvedené pochybení ve spojení s výzvou k jeho odstranění nebo v rámci poučení znalce před jeho výslechem, zajistit odstranění této vady, čímž se z vadného posudku stane posudek bezvadný.

Mgr. Vojtěch Strnka, advokátní koncipient

V článku ze dne 14. 12. 2018 jste se mohli dočíst o problematice „řádného života“ z pohledu trestního práva. Dnes se budeme zabývat pojmem částečně podobným, ale z hlediska soukromého práva.

V právu občanském však pojem řádný život nenalezneme. Obsahuje ale ustanovení podobné, přestože je formulováno negativně, tedy jako „trvale nezřízený život“, a to konkrétně v souvislosti s vyděděním. Jedná se o neurčitý právní pojem, který vyžaduje interpretaci soudními orgány.

Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 190/2010, stanovil, že za vedení trvale nezřízeného života lze označit chování, které evidentně vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy, které je kontinuální (tzn. nikoliv nahodilé) a dlouhodobé. Soud v odůvodnění uvedl i některé příklady nezřízeného života, jako:

a) závislost na alkoholu, drogách nebo hazardních hrách,

b) zanedbání povinné výživy,

c) opatřování prostředků k životu nekalým způsobem,

d) zanedbávání povinné výživy,

e) zadlužování se bez zjevné možnosti dluhy splácet,

f) trvalé vyhýbání se práci, nebo

g) promrhávání rodinného majetku.

Neopomenutelného dědice, jehož život vykazuje výše zmíněné znaky, je tedy možné vydědit, což znamená zbavit ho jeho povinného dílu dědictví. V roce 2013 však Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3213/2012, vyjádřil zajímavé stanovisko, tedy že rodič nemůže své dítě vydědit z důvodu vedení trvale nezřízeného života v případě, že hlavní příčina takového chování potomka tkví v zanedbání výchovy ze strany zůstavitele, zejména pak jestliže již od útlého věku nejsou naplňovány jeho psychické či fyzické potřeby, případně zcela chybí rodinné zázemí či je naprosto disharmonické.

Nelze tedy klást potomkovi za vinu jeho vedení života trvale nezřízeným způsobem, pokud je důsledkem zanedbání péče o potomka ze strany zůstavitele.

Lukáš Verner, advokátní praktikant