Medicínský laik aneb v pochybnostech ve prospěch pacienta
Dne 27. 2. 2019 spatřilo světlo světa velmi zajímavé rozhodnutí Ústavního soudu ČR, které se zabývá promlčením nároků z újmy na zdraví, respektive začátkem plynutí subjektivní promlčecí doby.
Skutkově lze uvést, že poškozená podstoupila v roce 2005 operativní odstranění štítné žlázy, které nebylo provedeno lege artis, a proto musela v následujících čtyřech letech podstoupit 10 dalších operačních zákroků, které nakonec vedly k tomu, že byla schopna ventilovat bez pomoci tracheostomie a či dalších operačních výkonů.
Následně se poškozená domáhala úhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění, avšak úspěšná byla pouze v prvním případě. Ohledně ztížení společenského uplatnění soudy konstatovaly, že její nárok je již promlčen, neboť dvouletá subjektivní promlčecí doba začala běžet v roce 2007, tj. ještě ve fázi, kdy poškozenou čekali dva roky plné operací.
Věc se nakonec dostala až k Ústavnímu soudu ČR, který v nálezu sp. zn. IV. ÚS 774/18 zrušil předcházející soudní rozhodnutí obecných soudů, neboť shledal porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky (poškozené). Soudům vytkl přílišný formalismus, neboť stav poškozené byl neustále proměnlivý, a to až do poslední operace v roce 2019, neboť operační zákroky se buď odrazily v jejím zdravotním stavu, nebo přímo reagovaly na jeho zhoršení.
Poškozená byla pacientem, tj. medicínským laikem, po němž nelze spravedlivě požadovat, aby trvale zkoumal otázku ustálení svého zdravotního stavu (od které se odvozuje začátek běhu promlčecí doby), když se na této skutečnosti nejsou schopni shodnout ani odborníci. Poškozená k tomu ani neměla patřičné znalosti z oboru medicíny, navíc nelze přehlížet, že osoba v jejím postavení zpravidla neřeší právní problematiku promlčení a ustálení svého zdravotního stavu, nýbrž žije v obavách o své zdraví a život.
Ústavní soud proto shledal podstatný rozdíl mezi účastníkem o náhradu újmy na zdraví (poškozenou), která žije v již zmíněných obavách o své zdraví, a účastníkem „běžného“ sporného řízení vedeného např. o nezaplacení dluhu z kupní smlouvy. Z tohoto důvodu lze na poškozenou pohlížet jako na „slabší stranu právního vztahu“, a proto by soudy měly v pochybnostech postupovat ve prospěch poškozeného pacienta, což je zcela v rozporu s procesní zásadou rovnosti stran ovládající civilní sporné řízení.
I když se s výrokem Ústavního soudu plně ztotožňuji, nemohu si odpustit malou výtku k odůvodnění nálezu, které podle mého názoru až moc zvýhodňuje slabší stranu – pacienta, což ve mně evokuje myšlenku, že se nám zde začíná rýsovat další ochranářská oblast občanského práva – ochrana pacienta, která by postupně mohla připomínat právní úpravu ochrany spotřebitele.
Mgr. Vojtěch Strnka, advokátní koncipient