Daily Archives: 21.6.2018

Osoba, která nebyla spokojena s rozhodnutím odvolací instance v rámci občanského soudního řízení, se rozhodla domoci svých práv u dovolacího orgánu, a proto se odhodlala podat v zastoupení svého právního zástupce dovolání k Nejvyššímu soudu, na čemž by nebylo nic zajímavého, kdyby je právní zástupce neučinil e-mailem 47 sekund po vypršení dvouměsíční lhůty k jeho podání.

K e-mailové formě podání se vyjadřuje Ústavní soud ČR, a to např. v usnesení ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 2361/08, dle kterého je pro podání učiněné e-mailem rozhodné, v jakém okamžiku bylo doručeno soudu. K tomu však ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 ze dne 20. 5. 2014, konstatoval určité zvláštnosti e-mailového podání, a to v případech, kdy účastník svůj úkon odeslal nejpozději ve 23:59 hod. posledního dne lhůty, avšak soudu úkon doputoval až několik minut či hodin po půlnoci dne následujícího po dni, jehož uplynutím příslušná lhůta vypršela. Jedním z důvodu byl i fakt, že soud se s takovým procesním úkonem beztak zpravidla neseznamuje dříve než na začátku své pracovní doby, a proto je na takováto podání potřeba nahlížet jako na materiálně včasné, byť jsou formálně opožděná.

Toliko judikatura Ústavního soudu; nyní budeme pokračovat v našem nastíněném případu, který řešil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3214/2017, kdy e-mailové dovolání bylo Nejvyššímu soudu doručeno 47 sekund po vypršení dvouměsíční lhůty. Kdo by očekával, že soudci Nejvyššího soudu nad tímto zmeškáním lhůty o 47 sekund pouze mávnou rukou, se mýlí. Právě těchto 47 sekund rozhodlo o tom, že se tímto dovoláním Nejvyšší soud co do merita věci vůbec nezabýval, a jako opožděně podané jej odmítl. Uvedl totiž, že lhůta jako konkrétně vyjádřený časový úsek končí uplynutím okamžiku vymezujícího její konec – půlnoci. Uplynutí lhůty pro podání dovolání tedy nezávisí na následném jednání soudu – zda a kdy se jím bude zabývat, ale jen a pouze na okamžiku jejího uplynutí. A jelikož dovolatel neprokázal, že bylo dovolání podáno před půlnocí, trval Nejvyšší soud na svém formalistickém pojetí zmeškání lhůty a dovolání z tohoto důvodu odmítl.

I když autor tohoto krátkého článku není obeznámen s tím, zda byla proti výše uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu podána ústavní stížnost, její podání by uvítal, neboť by se rád seznámil s názorem Ústavního soudu na danou problematiku.

Mgr. Vojtěch Strnka, advokátní koncipient