Stručný náhled na připravovanou novelu zákona o právu shromažďovacím
Zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o právu shromažďovacím“), je zákonným převedením ústavně chráněného práva (resp. svobody) pokojně demonstrovat vlastní postoje a názory formou kolektivní mobilizace osob se společným (nebo alespoň obdobným) záměrem. Realizace tohoto základního lidského práva je ve vyspělých demokratických společnostech zcela akceptována, ba dokonce i vyžadována, a jeho omezování je podmíněno toliko zákonem aprobovanými důvody, které jsou legislativním odrazem ústavních hodnot se stejnou nebo vyšší mírou společenské legitimity. Nepopíratelný společenský význam shromažďovacího práva je vyjádřen mimo jiné i jeho normativním zakotvením jestvujícím jak na vnitrostátní (např. v čl. 19 Listiny základních práv a svobod) tak i mezinárodní úrovni (v čl. 11 Evropské úmluvy o lidských právech nebo v čl. 20 Všeobecné deklarace lidských práv). Vládní návrh novely zákona o právu shromažďovacím[1]přináší nemalé množství legislativních změn, které ve svém celku odráží zásadní judikaturní výdobytky české (Ústavní soud, Nejvyšší správní soud) i zahraniční (hlavně Evropský soud pro lidská práva) soudní praxe. Cílem tohoto příspěvku je poukázat na některé navrhované legislativní změny a komplexně zhodnotit jejich přínosnost.
Již první dvě slova prvního odstavce prvního paragrafu zákona o právu shromažďovacím postihne lingvistická změna, když se slova „Občané mají“ nahrazují slovy „Každý má“. Tato transformace v nositelích předmětného ústavního práva je důsledkem převládajícího názoru, že právo shromažďovací náleží každému, bez ohledu na státní občanství. Takto chápaná koncepce shromažďovacího práva je zcela racionální, jelikož není žádného relevantního důvodu proč zákonem diskriminovat osoby bez státního občanství, když výkon shromažďovacího práva je faktickou aplikací ústavou garantovaného lidského práva, které náleží každému člověku bez ohledu na jeho osobní predispozice (státní občanství, pohlaví, národnost apod.). Kdybychom totiž přiznali právo demonstrovat své názory prostřednictvím veřejné manifestace pouze občanům České republice, vedlo by to k protiústavním důsledkům jako např. k situaci, kdy by své názory nemohli projevit zahraniční studenti nebo osoby toliko s trvalým pobytem na území, i když obě skupiny mohou být nedílnou součástí českého veřejného života. Změna jazykové terminologie v předmětném ustanovení je toliko formálním úkonem odstraňujícím legislativní přežitek z počátku devadesátých let, shromažďovací právo neobčanů České republiky bylo v těchto dobách možné dovodit z čl. 62/3 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že „pokud dosavadní předpisy (tedy předpisy vydané před nadobytím účinnosti Listiny základních práv a svobod, pozn. autora) používají pojmu „občan“, rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství.“
Odstraněna bude také věková podmínka nutná ke svolání shromáždění, když podle novely již není nezbytné, aby svolavatel dosáhl věku 18 let. Důvodová zpráva k předložené novele tuto změnu odůvodňuje tím, že: „právo shromažďovací nelze omezovat pouze na zletilé osoby, a to jak z důvodů praktických (např. shromáždění studentů nejsou nijak výjimečná), tak z důvodů ústavně-právních, kdy Listina nijak neomezuje výkon tohoto práva věkem, a Úmluva o právech dítěte výslovně garantuje dětem v čl. 15 svobodu pokojného shromažďování.“ Na odstranění této podmínky nahlížím trošku skepticky. Je mi zřejmý úmysl ukrytý za umožněním výkonu shromažďovacího práva i osobám bez nabytí plné zletilosti a nijak se vůči tomu neohrazuji. Mám však za to, že svolavatel shromáždění je osobou se specifickým právním postavením, když mu zákon stanoví jako organizátorovi shromáždění jisté povinnosti, při jejichž nesplnění je pak sankciován (viz např. § 14, který stanoví, že tomu, kdo svolává nebo pořádá shromáždění, aniž splnil oznamovací povinnost, nebo pořádá shromáždění, které bylo zakázáno, anebo poruší povinnost stanovenou v § 6 odst. 4 a 6, může být uložena pokuta do 5.000,- Kč). Co v případě, kdy nezletilec jako svolavatel, kupříkladu opakovaně nahlásí plánované shromáždění, i když je následně neprovede, a tím neoprávněně úmyslně zabrání jinému v podstatném rozsahu ve výkonu práva shromažďovacího (§14/2 písm. h)? Jelikož není za své jednání odpovědný, nemůže být ani patřičně sankcionován. Dosažení osmnáctého roku života je totiž předpokladem jisté rozumové a mravní vyspělosti fyzické osoby, která si je vědoma následků svých činů. Jak jsem již zmínil výše, mám za to, že svolavatel má při výkonu shromažďovacího práva jiné postavení jako „běžný účastník“ shromáždění, a proto zastávám názoru, že dovršení zletilosti je předpokladem řádného výkonu jeho povinností v postavení svolavatele. Pro patřičné pochopení dodávám, že mým úmyslem není v žádném případě omezit práva nezletilců k faktickému výkonu shromažďovacího práva (tedy veřejně se shromáždit a demonstrovat své požadavky), avšak přenechal bych komunikaci s relevantními úřady osobám, které k tomu mají rozumové předpoklady (i když je mi zcela jasné, že zletilost nemusí být v každém případě jediným rozhodujícím ukazatelem).
Připravovaná novela zákona o shromáždění přináší ještě mnoho obsahových změn, o kterých je možné vést rozsáhlejší diskuzi. V tomto příspěvku už jenom odkážu na některé z nich, nakolik není v mých silách obsáhnout všechny. Tak kupříkladu, novela zákona odstraňuje obecný zákaz konání shromáždění v okruhu 100 m od budov zákonodárných sborů nebo od míst, kde tyto sbory jednají a nahrazuje jej taxativním výčtem míst vymezených v příloze zákona (např. chodník přiléhající k severní hraně Malostranského náměstí, Praha 1, mezi křižovatkami s ulicí Zámecká, Praha 1, a Tomášská, Praha 1), z důvodu nadbytečnosti ruší stávající § 9 zakotvující zákaz nepřiměřeného rušení nočního klidu, uvolňuje zákaz absolutního maskování obličeje účastníků shromáždění, podrobněji reguluje konkurenci více shromáždění nebo shromáždění a kulturní akce v jednom místě a čase nebo mění formulaci některých skutkových podstat sankčních ustanovení, aby byly srozumitelné a odpovídající obvyklým situacím.
Závěrem tedy shrnu, že novelizace zákona o právu shromažďovacím je rozhodně „krokem vpřed“ na cestě k efektivnější garanci lidského práva k shromažďování v praxi. Stávající shromažďovací předpis neřeší řadu situací, k nimž v současné době během shromáždění dochází. Cílem novelizace je dle důvodové zprávy odstranit současné výkladové problémy při aplikaci shromažďovacího zákona a doplnit zákon o instituty, po nichž volá praxe. Vládní návrh má přispět k tomu, že novelizovaný zákon bude jasně upravovat v současnosti nejednoznačné problémy, bude tak zajištěna vyšší právní jistota svolavatelů a účastníků shromáždění. Uvidíme, zda se mu to i povede.
[1] Dostupný online z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=510&CT1=0
Peter Fedor, advokátní praktikant