Odvolání daru pro nouzi
V době platnosti a účinnosti předešlého občanského zákoníku, tedy zákona č. 40/1964 Sb., byl dárce oprávněn odstoupit od smlouvy o darování (odvolat dar) výhradně v případě, že se k němu nebo ke členům jeho rodiny v době po darování osoba, již obdaroval, zachovala způsobem, který hrubě (slovo hrubě podtrhuji) odporoval dobrým mravům. V pozměněné podobě tato možnost zůstala dárci zachována i v současné době platnosti a účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., tzv. nový občanský zákoník (NOZ), který zákon č. 40/1964 Sb. nahradil od 1. 1. 2014.
Předmětem toho článku je nicméně stručné obeznámení čtenáře s novou možností dárce odvolat dar, kterou dříve zákon neznal, a tím je odvolání daru pro nouzi.
Na rozdíl od přechozí právní úpravy nový občanský zákoník zohledňuje také skutečnost, že se dárce v době poté, co obdarovanému poskytl dar (a obdarovaný již nabyl vlastnické práv k daru), dostane do natolik tíživé ekonomické situace, tedy nouze, kdy sám nemá dostatek finančních prostředků na vlastní nutnou výživu nebo na nutnou výživu osoby, k níž má ze zákona vyživovací povinnost.
Slovo „výživa“ zde není míněno pouze ve smyslu stravy, nýbrž ve smyslu zajištění všech základních životních potřeb jedince (tzn. včetně bydlení, ošacení apod.). Lze jednoznačně dospět k závěru, že se tato možnost odvolání daru týká pouze dárců – fyzických osob. Zákonodárce zcela jistě neměl na mysli umožnit odvolání daru z důvodu nouze i právnickým osobám. Ostatně, právnická osoba nemá potřebu výživy v pravém slova smyslu.
Pokud se tedy dárce do stavu nouze dostane, je oprávněn požadovat po dárci, aby mu předmět darování vydal zpět, nebo aby dárci zaplatil jeho obvyklou cenu v penězích. Volba je na dárci. Pokud ale dárce požaduje uhrazení obvyklé ceny v penězích, nesmí jeho požadavek přesahovat částku, která je zapotřebí k uspokojení vlastní potřeby nutné výživy dárce nebo nutné výživy osoby, k níž má dárce vyživovací povinnost.
Zde je na místě upozornit na skutečnost, že ze zákona není patrno, jak se lze objektivně k dané částce postačující k finančnímu pokrytí nutné výživy dopracovat, neboť není možno ze zákona určit, na jakou dobu by mělo vydání peněžního ekvivalentu daru náklady nutné výživy pokrýt. Do doby, než o této otázce rozhodnou soudy vyšších instancí a nastíní příslušné mantinely, bude zřejmě nutno pracovat s předpokladem, že by mělo být schopno krýt náklady na nutnou výživu po celou dobu, kdy trvá nouze dárcova. Na první pohled je přitom ale patrna slabina spočívající v tom, že v době, kdy dárce žádá vydání peněžního ekvivalentu hodnoty daru, nemůže s jistotou vědět, jak dlouho bude jeho nouze trvat. Vhodné řešení by mohla představovat dohoda, na jejímž základě bude obdarovaný vyplácet dárci částku potřebnou pro úhradu nutné výživy po částech v průběhu trvání nouze, a to až do okamžiku, kdy jednotlivé platby svojí výší dorovnají onu peněžní hodnotu daru, nebo dokud nouze nepomine (rozhodující je, která ze skutečností nastane dříve).
Nicméně, nový občanský zákoník současně poskytuje možnost obdarovanému vyvázat se z povinnosti vracet dar samotný nebo jeho peněžní ekvivalent tak, že dárci (nebo osobě, jejíž výživou je dárce povinen) po dobu trvání nouze sám nutnou výživu poskytne (třeba i faktickým poskytnutím výživy, nikoli výhradně peněžním plněním). V takovém případě si dar může i nadále ponechat.Opět, obdarovaný z logiky věci není povinen poskytovat dárci výživu svojí hodnotou přesahující hodnotu daru.
Je zapotřebí zdůraznit, že institut odvolání daru pro nouzi lze uplatnit teprve tehdy, není – liz pohledu dárce možno nutnou výživu zajistit jinak. To znamená, že je nutno zkoumat, zda sám dárce nemá například možnost požádat o nutnou výživu od jiné osoby, která má naopak vyživovací povinnost k němu samému. Zároveň může být nutná výživa plně pokryta i skrze čerpání pomoci ze sociálního systému. Odvolání daru je pak možné pouze v rozsahu, v jakém dárce na peněžitou pomoc státu nedosáhl.
Závěrem je ještě na místě upozornit na skutečnost, že dárce není oprávněn odvolat dar tehdy, pokud se do stavu nouze dostal vlastním přičiněním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti. Za takového stavu se zákonodárce zcela správně rozhodl chránit obdarovaného.
Mgr. Filip Kyjovský, advokátní koncipient