Nemocnice a ostatní zdravotnická zařízení nemusejí bez souhlasu soudu vydat zdravotní dokumentaci svých pacientů
Nález Ústavního soudu – II. ÚS 2499/14 ze dne 10.3.2015
V nedávné době rozhodoval Ústavní soud o ústavní stížnosti stěžovatelky, jenž je občankou Ruské federace a současně i matkou dvou dětí-dvojčat, jejichž otcem je státní občan ČR, o udělení souhlasu k poskytnutí informací, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti. Konkrétně se jednalo o poskytnutí veškeré dokumentace stěžovatelky, kterou má k dispozici poskytovatel zdravotních služeb, v tomto případě se jednalo o reprodukční kliniku.
Matka dětí s otcem spolu nežili ve společné domácnosti, přičemž otec byl odsouzen pro trestný čin krácení daně, poplatku a jiné povinné platby, k výkonu trestu však nenastoupil. Z důvodu dlouhodobě neúspěšné léčby neplodnosti, byly děti počaty z vajíček jiné ženy a spermií jiného muže. Tato informace je velice citlivou, rodiče si tedy důvodně přáli, aby zůstala utajena. Před narozením dětí stěžovatelka se svým partnerem učinili prohlášení o určení otcovství na Honorárním konzuláru ČR v Basileji (partner se v té době zřejmě skrýval ve Švýcarsku z důvodu vyhýbání se nástupu trestu odnětí svobody). V rámci řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu správní orgán začal prověřovat rodinné poměry stěžovatelky, požadoval taktéž sdělení, jak došlo k oplodnění, toto stěžovatelka doložila písemným souhlasem s asistovanou reprodukcí se začerněnými údaji týkajícími se darování embryí a spermií. Tato listina však byla postoupena policii a po zjištění, že došlo k početí za použití darovaných spermií podal dne 17.6.2013 trestní oznámení pro podezření z přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu a ohrožování výchovy dítěte. Z tohoto důvodu požádalo Okresní státní zastupitelství v Kroměříži o udělení souhlasu s poskytnutím informací, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti, této žádosti OS v Kroměříži vyhověl rozhodnutím napadeným projednávanou ústavní stížností.
Stěžovatelka spatřovala protiústavnost rozhodnutí OS v Kroměříži v porušení čl. 7 a čl. 10 LZPS a čl. 10 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb. m. s.). Dále také tvrdila, že ustanovení § 8 odst. 5 TŘ se uplatní pouze tehdy, pokud zákon, který obsahuje státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, současně nestanoví podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat skutečnosti, na něž se tato povinnost mlčenlivosti vztahuje; v takovém případě je nutné dbát zásad přiměřenosti, zdrženlivosti a subsidiarity obsažených v ust. § 2 odst. 4 TŘ, tyto zásady dle stěžovatelky nebyly dodrženy, jelikož z žádosti je zřejmé, že se týká celé dokumentace, ačkoliv odůvodněn byl pouze požadavek na listinu souhlasu s asistovanou reprodukcí, přičemž tato listina byla od počátku prověřování založena v trestním spise.
OS v Kroměříži se ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na souhlas, který v dané věci udělil a dále uvedl, že žádost státního zástupce byla jasná a logicky zdůvodněná. Okresní státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že trestní řízení je vedeno jak proti stěžovatelce, tak jejímu partnerovi, přičemž v době, kdy byla podána žádost podle ust. § 8 odst. 5 TŘ, byla zajištěna pouze jedna a ještě pozměnění kopie listiny „Prohlášení příjemkyně darovaných embryí a jejího partnera ze dne 26.11.2011“ (dále jen „prohlášení“), tuto stěžovatelka předložila během správního řízení o povolení k pobytu, a to bez identity a podpisu pracovníka reprodukční kliniky, který měl stvrdit, že k tomuto podpisu skutečně došlo. Již v této době panovalo podezření, že souhlas partner stěžovatelky před zdravotníkem nepodepsal, jelikož se v té době již skrýval v zahraničí. Toho času, za účinnosti zákona o rodině, konkr. ust. § 54 odst. 3 přitom platilo, že je-li dítě počato umělým oplodněním ženy z asistované reprodukce podle zvláštního právního předpisu, považuje se za otce muž, který dal k umělému oplodnění ženy souhlas, pokud by se neprokázalo, že žena otěhotněla jinak. Stěžovatelka v replice k uvedeným vyjádřením sdělila, že předmětné trestní řízení bylo vedeno toliko ohledně toho, jak byl vyhotoven Zápis o určení otcovství k nenarozenému dítěti na Honorárním konzulátu v Bazileji, a že matričnímu úřadu nemělo být předkládáno souhlasné prohlášení, nýbrž listina obsahující souhlas rodičů s asistovanou reprodukcí. Pro tyto dva skutky je však zdravotní dokumentace stěžovatelky týkající se samotného umělého oplodnění zcela nevypovídající. Pokud tedy okresní státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že zdravotnická dokumentace byla potřebná ke zjištění, zda a jak K. J. podepsal souhlas s umělým oplodněním, je tím porušena zásada totožnosti skutku. V době zahájení trestního stíhání totiž již bylo prokázáno, že stěžovatelka a K. J. nejsou biologickými rodiči narozených dětí.
Ústavní soud se k celé věci vyjádřil následovně: stěžovatelka činí sporným výklad a použití ustanovení § 8 odst. 5 věty první trestního řádu, podle něhož „[n]estanoví-li zvláštní zákon podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat informace, které jsou podle takového zákona utajovány, nebo na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, lze tyto informace pro trestní řízení vyžadovat po předchozím souhlasu soudce.“ Podle ustanovení § 2 odst. 4 věty třetí stejného zákona platí, že orgány činné v trestním řízení „trestní věci projednávají s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení.“citované žádosti okresní státní zástupkyně ze dne 12. 12. 2013), proto nebyl dán žádný racionální důvod, který by z ústavněprávního hlediska odůvodňoval prolomení zákonem stanovené mlčenlivosti k veškeré zdravotnické dokumentaci stěžovatelky.
Ústavodárce v čl. 1 větě druhé Listiny i Ústavní soud ve své ustálené judikatuře označily základní práva za nezadatelná, a to včetně v nyní projednávané věci namítaného porušení základního práva na ochranu soukromého života a práva na ochranu osobnosti. Jak uvedl Evropský soud pro lidská práva, „ochrana osobních dat, o to více lékařských dat, má pro požívání práva na respektování soukromého a rodinného života zásadní význam“ (rozsudek ve věci Z. proti Finsku ze dne 25. 2. 1997, č. 22009/93). Ústavní soud ostatně nemá žádnou relevantní pochybnost v tom směru, že zdravotnická dokumentace je chráněna zmíněným právem na ochranu soukromí.
K omezení těchto práv lze přikročit za účelem ochrany základních práv jiných osob, anebo za účelem ochrany veřejného zájmu, který je v podobě principu či hodnoty obsažen v ústavním pořádku. Pokud stěžovatelka namítá rovněž porušení čl. 10 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, podle jehož odst. 1 má každý právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví, je třeba poukázat na čl. 26 této Úmluvy, který připouští omezení tohoto práva v případech, kdy tak stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných.
Ústavní soud proto činí dílčí závěr, že výše zmíněný zájem na objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů je legitimním případem, kdy může dojít k omezení práva na ochranu soukromí i ve vztahu k informacím o svém zdraví.
Ústavní soud se dále v intencích principu proporcionality vycházel ze skutečnosti, že ustanovení § 8 odst. 5 trestního řádu umožňuje sdělovat pro účely trestního řízení informace, na které se jinak vztahuje povinnost mlčenlivosti. Tato výjimka z povinnosti mlčenlivosti však musí být vykládána velmi restriktivním způsobem, tedy vždy jen v nezbytném rozsahu tak, aby nebyl mařen účel trestního řízení na straně jedné, nicméně současně aby bylo v co možná největší míře respektováno soukromí a osobnostní sféra osob, kterých se toto prolomení mlčenlivosti bezprostředně dotýká.
Z této zásady podle přesvědčení Ústavního soudu – mimo jiné – plyne, že při podávání žádosti o souhlas soudce ke sdělení vyžadovaných informací a při jeho vydávání je třeba v každém konkrétním případě pečlivě zvažovat, v jakém rozsahu má být tento souhlas požadován a následně udělován. V každém případě by bylo zcela chybné a ve svém důsledku protiústavní, pokud by tento souhlas byl vykládán jako jakési obecné a nijak neomezené prolomení zákonem stanovené povinné mlčenlivosti.
Ústavní soud plně přisvědčuje názoru stěžovatelky obsaženému v replice k vyjádřením účastníka a vedlejšího účastníka řízení, že zdravotní dokumentace stěžovatelky, týkající se samotného umělého oplodnění, je zcela nevypovídající ohledně trestního řízení, které bylo vedeno. Takto široce poskytnutý předchozí souhlas soudce byl proto s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem nyní rozhodovaného případu zcela nepřiměřený a tedy i nedůvodný.
Odůvodnění žádosti státního zástupce a následného souhlasu soudce podle ustanovení § 8 odst. 5 trestního řádu totiž musí být ve vzájemné shodě v tom smyslu, že bude vždy postaveno najisto, (1.) z jakého důvodu (tzn. ve vztahu ke které trestné činnosti) je nutno poskytnout příslušné informace, a dále, (2.) v jakém nezbytném rozsahu, a to právě s ohledem na vyšetřování konkrétní trestné činnosti. V podané žádosti státního zástupce a souhlasu soudce pak musí být zcela zřetelně a přesvědčivě vyloženo, v čem je spatřována potřeba sdělit požadované informace, která je způsobilá legitimizovat nezbytnost zásahu do základních práv dotčené osoby, je třeba důsledně trvat na obsahovém souladu obou těchto úkonů v tom smyslu, že nelze vydat předmětný předchozí souhlas ke sdělení všech informací, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, jen na základě žádosti, odůvodněné toliko ve vztahu k některé z nich.
V nyní projednávaném případě, kdy předmětem vyšetřování a trestního řízení v rozhodné době bylo pouze zkoumání pravosti jediné označené listiny (viz odůvodnění shora
Žádost o předchozí souhlas soudce podle cit. zákonného ustanovení totiž byla podána pouze a jedině z důvodu podezření z padělání jedné z listin, která se měla v předmětné zdravotní dokumentaci nacházet, když již v okamžiku podání této žádosti však bylo zřejmé, že k otěhotnění stěžovatelky došlo v důsledku umělého oplodnění a sporná byla pouze skutečnost, zda otcovství K. J. plyne z ustanovení § 52 či § 54 zákona o rodině. Za této situace proto nemohly být splněny podmínky pro zpřístupnění celé dokumentace stěžovatelky tak, jak rozhodl soud.
Ústavní soud uzavírá, že Okresní soud v Kroměříži napadeným rozhodnutím (předchozím souhlasem) porušil ústavně zaručená základní práva stěžovatelky na nedotknutelnost soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny), na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy), před neoprávněným shromažďováním údajů o své osobě (čl. 10 odst. 3 Listiny) a právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví (čl. 10 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně). Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) stejného zákona napadené rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži zrušil.
Bc. Michaela Groligová, advokátní praktikant