Je přípustné v rámci civilního soudního řízení uplatnit důkaz tajně pořízenou nahrávkou?
Právní řád České republiky dlouhodobě chrání právo člověka na ochranu jeho soukromí. Tyto otázky byly a jsou primárně svěřeny civilním kodexům. Donedávna to byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, od 1. 1. 2014 je to zákon č. 89/2012 Sb., tzv. nový občanský zákoník.
Jedním z nástrojů ochrany soukromí člověka je (ve zkratce a zjednodušeně) zákaz pořizování jakýchkoli zvukových záznamů, fotografických záznamů, videozáznamů a podobných opakovaně zobrazitelných záznamů zachycujících projevy člověka nebo jeho podobu. Do 31. 12. 2013 platilo, že pokud byl pořízen zvukový nebo obrazový záznam člověka bez jeho vědomí a svolení, potom byl pořízen v rozporu se zákonem (s výjimkami ve prospěch veřejného zájmu, které nedopadají na předmět tohoto článku) a v procesní rovině byl poté takto pořízený záznam jako případný důkaz naprosto nepřípustný, hovoříme-li o civilních soudních sporech (pouze v rámci trestního stíhání mohl být i takto pořízený záznam po pečlivém uvážení soudu použit, pokud to závažnost posuzovaného trestného činu ospravedlňovala).
Nicméně, takto nastavená právní úprava, jakkoli byla pochopitelná a logická, v právní praxi dávala vzniknout až paradoxním situacím. Znemožňovala totiž použití „skryté“ nahrávky i tam, kde přímo usvědčovala nahrávanou osobu z uvádění nepravdivých údajů a kde by jinak takováto nahrávka zcela jistě posloužila jako naprosto přesvědčivý důkaz svědčící ve prospěch strany, která nahrávku pořídila. Na danou právní otázku se pohlíželo tak, že soukromí člověka je natolik důležité a má být natolik silně chráněno, že byla-li nahrávka pořízena bez souhlasu nahrávané osoby, je potřeba její užití co by důkazního prostředku zakázat z důvodu ochrany soukromí nahrávané osoby, byť by nahrávanou osobu usvědčovala ze lži a druhé straně by pomohla k ochraně jejích vlastních (zpravidla majetkových) práv.
Právní praxe si postupem času stále více uvědomovala problém, který v takto nastavené právní úpravě spočíval. Docházelo ke zjevným nespravedlnostem. Například, zaměstnanec se nemohl domoci určení neplatnosti výpovědi ze strany zaměstnavatele, která byla prezentována jako výpověď z ryze organizačních důvodů (zrušení pracovní pozice jako takové apod.), byť měl k dispozici skrytou nahrávku rozhovoru se zaměstnavatelem, ze které vyplývá, že pravým důvodem výpovědi byla osobní antipatie, což samozřejmě jako výpovědní důvod v očích zákona neobstojí.
Jako zlomový se ve vztahu k této původní právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ukázal nález Ústavního soudu ČR vydaný v řízení pod spisovou značkou II. ÚS 1774/14, který typově dopadal právě na výše uvedenou právní situaci. Zjevně spíše s ohledem na snahu překlenout nepřiměřeně přísnou právní úpravu, než-li se skutečnou oporou ve znění zákona, konstatoval Ústavní soud tolik, že v dané otázce zaměstnavatel (resp. jeho příslušný odpovědný pracovník, který výpověď zaměstnanci dal) nejednal v soukromé záležitosti, nýbrž v záležitosti ryze profesní. Protože zákonná úprava chrání toliko soukromí člověka a jeho projevy soukromé povahy, nelze tuto ochranu rozšiřovat i na takové projevy, které za soukromé považovat nelze, tj. například na komunikaci manažera se zaměstnancem v ryze pracovních záležitostech. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že v tomto případě měla být skrytá nahrávka rozhovoru jako důkaz připuštěna, neboť neobsahuje žádný projev osobní povahy.
Nicméně, na přílišnou přísnost zákona v daných otázkách zareagoval nakonec i zákonodárce při přijímání textu v současné době platného a účinného zákona č. 89/2012 Sb., tzv. nového občanského zákoníku.
Od 1. 1. 2014 tak již platí, že pokud je nahrávka (nebo fotografie apod.) pořizována bez souhlasu nahrávané osoby výhradně pro účel ochrany jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob, pak je přípustná, byť o ní nahrávaná osoba nevěděla nebo s ní nesouhlasila. Tedy, nově nebude na závadu, pokud je nahrávka pořízena skrytě výhradně za účelem získání důkazu proti nahrávané osobě. Takový důkaz poté nelze považovat za protizákonný a musí být v soudním řízení připuštěn.
Autor tohoto článku zavedení této výjimky kvituje. Současně ale důrazně varuje před zneužitím této výjimky k excesům opačným. Je potřeba mít v patrnosti, že tato výjimka z jinak prakticky nezměněného pravidla byla do zákona zapracována výhradně proto, aby v budoucnu nedocházelo k takovým paradoxním a hrubě nespravedlivým situacím, jaká byla popsána výše a se kterou si musel poradit teprve až Ústavní soud České republiky. Rozhodně to nelze chápat jako výzvu ke skrytému nahrávání kohokoli, kdykoli nebo čehokoli. Neznamená to, že bude nyní v pořádku, pokud si například obchodní partneři při sjednávání smluvních podmínek nebo bezformálních dohod vždy a automaticky taková jednání nahrají na zařízení v náprsní kapse saka. Stále je potřeba silně vnímat, že soukromí člověka je velmi cennou a silně chráněnou hodnotou. Je nezbytně nutné tuto hodnotu zachovat i do budoucna. Jistě nechceme žít ve společnosti, kde musíme neustále počítat s tím, že cokoli, kdykoli a před kýmkoli řekneme, může být skrytě zaznamenáno a v budoucnu použito proti nám.
Autor tohoto článku chápe nově zavedenou výjimku (slovo výjimka imaginárně ztučněno a dvakrát podtrženo) tak, že pokud již vznikl mezi stranami nějaký spor, nebo atmosféra, která mezi nimi panuje, ukazuje, že se ke sporu schyluje a je nutné se připravit na jeho budoucí řešení, potom má každá ze stran legitimní právo, pokud má za to, že protistrana uvádí nebo se chystá uvést zjevné nepravdy, zajistit si důkazní materiál, který (byť za cenu vytvoření skryté nahrávky) v budoucnu jednoznačně ukáže, na čí straně je pravda a co za jednáním druhé strany ve skutečnosti vězí.
Mgr. Filip Kyjovský, advokátní koncipient