Posuzování omezení svéprávnostičlověka dle Ústavního soudu

Omezení svéprávnosti člověka je možné pouze v zájmu člověka. Ústavní soud řešil nedávno kauzu, kdy osoba, která byla dříve zbavena svéprávnosti (jak tehdejší zákony umožňovaly), nebyla omezena ve svéprávnosti, ačkoliv o to opatrovník žádal. V odvolacím řízení byl posuzované osobě zvolen kolizní opatrovník, který tuto žalobu vzal zpět a Krajský soud tedy odvolací řízení zastavil. Krajský soud odůvodnil toto zastavení tak, že omezení svéprávnosti je možné pouze v tom rozsahu, který je nezbytný pro ochranu práv dané osoby. Dle odvolacího soudu postačí v tomto případě jmenování opatrovníka dle § 465 odstavec 1 občanského zákoníku.

S tímto se však opatrovník neztotožnil a podal ústavní stížnost, o které Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka tak, že usnesení krajského soudu zrušil, jelikož došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odstavce 1 Listiny základních práv a svobod. V nálezu poté ústavní soud uvedl: „Podle § 57 odst. 1 ObčZ může soud omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat. Podle § 55 odst. 1 ObčZ lze k omezení svéprávnosti přistoupit jen v zájmu člověka a podle odstavce 2 téhož ustanovení jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li mírnější a méně omezující opatření. Nelze vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře; obecné soudy jsou povinny zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka.“

Dle Ústavního soudu je tedy třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti, aby bylo možné určit, zda je v zájmu člověka omezení svéprávnosti a v jakém rozsahu.

Mgr. Ing. Petra Kučerová, advokátní koncipient