ODPOVĚDNOST ZAMĚSTNANCE ZA ŠKODU
Základní právní úprava odpovědnosti za škodu v rámci pracovněprávních vztahů je zahrnuta v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZP). ZP zaměstnancům ukládá, aby si počínali tak, aby z jejich jednání nevznikala škoda na majetku, zdraví nebo aby se bezdůvodně neobohacovali.
Pracovněprávní vztahy jsou obsaženy v ustanovení § 250 ZP, který nám říká:
1. Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
2. Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí.
3. Zaměstnavatel je povinen prokázat zavinění zaměstnance, s výjimkou případů uvedených v § 252 a 255.
Porušením pracovních povinností se myslí zvláště porušení vnitřních předpisů zaměstnavatele, pokyny vedoucích zaměstnanců nebo pracovní smlouvy. Odpovědnost zaměstnance zakládá také každé porušení obecně závazného právního předpisu. Jako porušení pracovních povinností můžeme brát, když zaměstnanec neplní své pracovní povinnosti řádně. Pouze porušení právní povinnosti zaměstnance však samo o sobě nezakládá odpovědnost za škodu dle pracovněprávních předpisů. Z hlediska uplatňování pracovněprávní odpovědnosti se musí nutně jednat o porušení při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s nimi.
Když zaměstnavateli vznikne škoda, je chápána jako újma, která se projevuje právě v majetkové sféře poškozeného a lze ji objektivně vyjádřit, např. penězi. To znamená, že škoda jako určitý negativní důsledek jednání škůdce, je vždy napravitelná poskytnutím určitého plnění, ať už peněžitým plněním či naturální restitucí.
V rámci pracovněprávní odpovědnosti za škodu je škoda projevována různými způsoby.Nejvíce se jedná právě o újmu na majetku zaměstnavatele v důsledku toho, že zaměstnavatel musel napravit to, co jeho zaměstnanec způsobil. Pokud zaměstnanec např. nabourá služební automobil a pojišťovna následně uhrazené pojistné plnění vymáhá nazpět po zaměstnavateli, je toto plnění pojišťovně chápáno právě jako škoda, kterou zaměstnanec zaměstnavateli způsobil.
Když už se něco stane, bude tedy zaměstnanec odpovídat za škodu v případě, že ji způsobil zaviněným (tedy úmyslně nebo z nedbalosti) porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi.
Příčinná souvislost je dalším z obligatorních předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu. I kdyby zaměstnanec porušil své pracovní povinnosti a vznikla škoda, pokud by mezi touto škodou a jednáním zaměstnance absentovala příčinná souvislost, nelze zaměstnance za tuto škodu nijak pokutovat.Je třeba zkoumat, zda v konkrétních případech či souvislostech je dána příčinná souvislost, nebo není.
Nejedná se tedy o žádné složité právní rozbory jako spíše o zcela pragmatickou úvahu, zda konkrétní konání či opominutí zaměstnance bylo relevantní příčinou zjištěné škody na straně zaměstnavatele.
V případě objektivní kumulace více škodních událostí je třeba zkoumat splnění předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu v každém škodním případě zvlášť.
Zavinění zaměstnance je povinen prokazovat zaměstnavatel, přičemž ke vzniku odpovědnosti za škodu postačuje, aby bylo prokázáno zavinění nedbalostní. ]Jelikož je zavinění jevem, který je silně subjektivní, lze navenek zavinění zkoumat jen velmi omezeně.
Výši náhrady škody určuje zaměstnavatel. Náhrada má pak odpovídat výši škody, kterou zaměstnavatel utrpěl (vychází se z ceny věci v době poškození nebo ztráty), přičemž zaměstnanec může škodu nahradit jak uvedením v předešlý stav, tak v penězích.
Náhrada škody se pak řídí následujícími pravidly:
• u škody způsobené z nedbalosti hradí zaměstnanec škodu max. do výše 4,5 násobku průměrného měsíčního výdělku, kterého dosahoval předtím, než škodu způsobil,
• u škody způsobené v opilosti nebo pod vlivem zneužitých návykových látek hradí zaměstnanec škodu v plné výši,
• v případě schodku u svěřených hodnot nebo v případě ztráty svěřených věcí odpovídá zaměstnanec v plné výši,
• u škody způsobené úmyslně hradí zaměstnanec škodu v plné výši a zaměstnavatel po něm může požadovat nadto i ušlý zisk.
Lze konstatovat, že ne každá škoda způsobená zaměstnavateli zaměstnancem, podléhá právnímu režimu odpovědnosti za škodu dle ZP. K tomu, aby mohl zaměstnavatel náhradu škody vyžadovat, musí ke škodě především tedy skutečně dojít, škoda musí být způsobena zaviněným protiprávním jednáním zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s nimi a mezi samotným jednáním zaměstnance a vzniklou škodou musí existovat příčinná souvislost.
Mgr. Daniel Gajdošík, advokátní koncipient