Nešťastná právní úprava kvitance a doporučení obezřetnosti při jejím vystavení

Kvitancí se dle ustanovení § 1949 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, rozumí věřitelem vystavené potvrzení o splnění dluhu, které v sobě zahrnuje označení dlužníka, věřitele, předmět plnění a místo a čas plnění. Typicky bývá kvitance písemná, není to ale zákonnou podmínkou. Uplatní se zejména jako potvrzení o provedení platby (např. zaplacení kupní ceny), může jít ale i o potvrzení nepeněžitého plnění.

Současný občanský zákoník spojuje s vystavením kvitance některé právní následky, které by zřejmě málokterý člověk disponující průměrným právním povědomím pohybující se v běžných sférách společenského života očekával. Proto je dle autora tohoto článku občanský zákoník v dané oblasti zcela mimo přirozená všeobecně vědomě i podvědomě přijímaná a zažitá pravidla běžné sociální a ekonomické interakce, pročež je dobré na tyto „nesrovnalosti“ upozornit.

Jádro problému spočívá v ustanovení § 1950 občanského zákoníku, které říká (následuje opis pravidla svými slovy, nikoli citace zákona), že má – li dlužník poskytovat plnění opakovaně, což je typicky případ každoměsíční úhrady nájemného v rámci nájmu bytu, a věřitel vystaví dlužníkovi kvitanci potvrzující zaplacení určité pravidelné platby, má se za to, že dlužník uhradil i všechny pravidelné platby splatné dříve. To znamená, že pokud například pronajímatel nájemci potvrdí, že bylo uhrazeno nájemné za měsíc květen 2016, má se dle zákona za to, že byly uhrazeny již i všechny platby nájemného za měsíce předcházející.

To je podle autora tohoto článku nešťastné řešení. Pokud věřitel a dlužník (tzn. v tomto případě pronajímatel a nájemce) vědí, že dlužník dosud neuhradil nájemné za leden až duben 2016 a teprve v květnu 2016 uhradil dlužník jednu platbu nájemného s tím, že touto platbou měl na mysli platbu nájemného za měsíce květen 2016 a na základě toho požádá věřitele o vystavení kvitance potvrzující úhradu nájemného za měsíc květen 2016, tak přece ani jedna strana nebude v tu chvíli očekávat, že tím věřitel potvrzuje úhradu i dřívějších nájmů. Přesto, zákon v tuto chvíli vystavení kvitance takový význam přisuzuje a je na věřiteli, aby spolehlivě prokázal, že se tak nestalo. Prokázat negativní skutečnost přitom prakticky nelze.

Druhý a velmi podobný problém tkví v ustanovení § 1949 odst. 1) věta poslední. Ta říká, že: „Je – li kvitance vydána na jistinu, má se za to, že bylo vyrovnáno také příslušenství pohledávky“. Opět tedy zákon vkládá věřiteli do úst něco, co jistě říci nechtěl a pravděpodobně o tom „běžný člověk“ ani nebude vědět.

Je tedy potřeba tato ustanovení brát v potaz a vždy, když věřitel kvitanci vystavuje, vhodnou formulací do této kvitance zapracovat informaci o tom, že se skutečně potvrzuje jen a pouze přijetí té které identifikované platby, čímž není dotčena skutečnost, že stále nebyly uhrazeny platby dřívější ani úroky z jistiny (například).

Bohužel se jinak reálně může stát, že ačkoli věřitel chce dlužníkovi logicky potvrdit pouze přijetí konkrétní platby v určité výši, dává vlastně dlužníkovi do rukou důkaz o tom, že uhradil i platby dřívější nebo veškeré úroky, aniž by to byla pravda a aniž by měl věřitel v úmyslu toto prohlásit.

Je tedy při vystavení kvitance vždy dbát zvýšené opatrnosti a jasně vyloučit ustanovení § 1949 odst. 1) věty poslední a ustanovení § 1950, a to alespoň svými slovy.

Brno, 23. 3. 2016

Mgr. Filip Kyjovský, advokátní koncipient