Nejvyšší správní soud: K odpovědnosti osoby povinné k DPH za jednání jiné osoby v tzv. řetězci firem

Rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 5 Afs 60/2017, Nevyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu jako právnické osoby a zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze (a vrátil mu věc k dalšímu projednání) ve sporu daňového subjektu s Odvolacím finančním ředitelstvím (dále jen „OFŘ“), kdy OFŘ zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí správce daně ve věci vyměření DPH.

V samotné věci šlo o to, že Městský soud v Praze zamítl žalobu daňového subjektu proto, že tento neprokázal oprávněnost nároku na odpočet DPH v příslušném zdaňovacím období a vzal za prokázané, že daňový subjekt se zapojil do tzv. podvodného řetězce firem na DPH, když mj. neprověřil majetkovou strukturu firem, které se přihlásily do výběrového řízení a nezjistil tak, že přihlášený soutěžitel má úmysl subdodávku realizovat přes svého subdodavatele, tj. společnost, která vznikla jen těsně před výběrovým řízením a která pak zakázku realizovala údajně prostřednictvím osob bez dostatečné odborné kvalifikace.

Dle Nejvyššího správního soudu daňový subjekt (naopak oproti kvalifikaci jednání Městským soudem v Praze) prokázal, že zboží bylo dodáno, dodávku uskutečnil plátce DPH, za cenu, která byla dle znaleckého posudku cenou obvyklou a zboží je využíváno v rámci ekonomické činnosti daňového subjektu a že tak naplnil zákonné podmínky pro přiznání odpočtu na DPH ve smyslu zákona o DPH. Zároveň se soud důrazně ohradil proti názoru správce daně i Městského soudu v Praze, že se v případě podezření na krácení DPH přenáší důkazní břemeno na daňový subjekt na základě tzv. vědomostního testu, tj. že „Skutečnost, že stěžovatel mohl vědět, měl vědět či dokonce přímo věděl o veškerých popsaných objektivních okolnostech (týkajících se osob a dílčích transakcí od jeho smluvního dodavatele odlišných), které následně žalovaný zjistil, a z čeho tak žalovaný usuzuje, prokazuje zásadně vždy správce daně. Pokud stěžovatel předestře své verze podložené relevantními skutečnostmi o tom, že obchodní transakce či některé její části byly v rámci jeho běžné obchodní praxe standardní, je naopak na správci daně, aby přesvědčivě odůvodnil, že se o běžnou obchodní praxi nejednalo a na základě čeho tak usuzuje“.

Nejvyšší správní soud tak přisvědčil daňovému subjektu, že správce daně neunesl důkazní břemeno ohledně toho, že by bylo v řízení prokázáno, že záměrem daňového subjektu je čerpat odpočet DPH, i když věděl nebo mohl vědět, že DPH na výstupu nebyla v řetězci firem zcela odvedena, tj. mohl vědět, resp. věděl, že se účastní podvodu na dani. Vítěz výběrového řízení povinnost odvodu DPH splnil, jeho subdodavatel také, ale dle Nejvyššího správního soudu otázkou zůstalo, zda si daňový subjekt mohl či měl být vědom, že nějakým podvodným jednáním byly zatíženy dodávky v řetězci předcházející a zde správce daně také neunesl důkazní břemeno.

Nejvyšší správní soud zde poukázal na judikaturu Soudního dvora EU, např. ve věci Optigen, kde bylo judikováno, že „nárok na odpočet daně nemůže být dotčen tím, že v řetězci dodávek je jiná předchozí nebo následná transakce zatížena skutečnostmi, o kterých plátce neví  nebo nemůže vědět“ a naopak vyzvedl tu část judikatury Soudního dvora EU hovořící o tom, že naprosto výjimečně lze odmítnout nárok na odpočet DPH osobě, která věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na dani, a to zde nebylo prokázáno.

Závěrem Nejvyšší soud shledal, že „za podvod na DPH označuje judikatura SDEU situace, v nichž jeden z účastníků neodvede státní pokladně vybranou daň a další si ji odečte, a to za účelem získání daňového zvýhodnění. Pravidlo, plynoucí z judikatury SDEU, že každé plnění je třeba posuzovat samostatně a samo o sobě, bez ohledu na jeho účel nebo výsledky, vychází z požadavku, aby společný systém DPH byl neutrální, a ze zásady právní jistoty, která vyžaduje, aby používání právních předpisů Evropské unie bylo předvídatelné pro subjekty, na které se vztahuje.  Dle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nelze však požadavek evropské judikatury stran prověřování věrohodnosti obchodních partnerů v řetězci extenzivně a bezmezně rozšiřovat. Nelze extenzivně dovozovat, že se má jednat o nekonečně dlouhý řetězec osob, kam až by měla povědomost osoby povinné k dani, která zdanitelné plnění uskutečnila a její „obezřetnost“ sahat. Je v právě projednávaném případě zcela mimo možnosti stěžovatele, který v běžném obchodním styku uzavře řádnou smlouvu se svým dodavatelem, který jediný je odpovědný za řádné a včasné předání díla, v rámci „obezřetnosti“ předvídat a prověřovat všechny možné subjekty (subdodavatele), které se na obchodní transakci jakkoli v různých fázích podílely. To je nemyslitelné“.

Dle Nejvyššího správního soudu tak nemůže být kladeno daňovému subjektu k tíži a odmítnut nárok na odpočet DPH kvůli tomu, že v určitém článku řetězce nebyla daň odvedena, pokud v dobré víře získá zdanitelné plnění, aniž by věděl nebo mohl vědět o nezákonných praktikách jiného plátce.

Mgr. Bc. Kamila Klvačová, advokát