Možnost jednočinného souběhu trestných činů Dotačního podvodu a Poškození finančních zájmů Evropské unie

Dotační podvody, zejména pak ty týkající se peněz z rozpočtu Evropské unie, jsou dnes živým politickým i společenským tématem. Z toho důvodu vyvstala otázka vztahu trestných činů Dotačního podvodu dle § 212 zákona č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník (dále jen „TZ“) a trestného činu Poškození finančních zájmů Evropské unie dle § 260 TZ, respektive možnosti jejich jednočinného souběhu. Tedy posouzení situace, kdy jeden skutek naplňuje znaky obou skutkových podstat.

V případě, že by nebyl jednočinný souběh možný, muselo by se určit, který z oněch dvou trestných činů je ve vztahu speciality k tomu druhému. Naopak v případě, že by opravdu byl jednočinný souběh možný, muselo by se určit, v jaké výši se přičte způsobená škoda ke každému z nich, protože typicky Evropská unie pokrývá jen určitou část celého obnosu (zpravidla 85%) a zbylá částka je z veřejných rozpočtů státu nebo územního samosprávního celku. V rámci této varianty jde vymezit tři možné scénáře:

  1. Škodu je nutné rozdělit podle toho, z jakého rozpočtu peníze pochází (např. 85% k trestnému činu Poškození finančních zájmů Evropské unie a 15% k trestnému činu Dotačního podvod).
  2. Veškerou škodu lze klást za vinu k trestnému činu Dotačního Podvod, a u trestného činu Poškození finančních zájmů Evropské lze klást za vinu pouze škodu způsobenou EU.
  3. Veškerou škodu lze klást za vinu u obou trestných činů v plné výši.

Přesně touto otázkou se zabývalo trestněprávní kolegium Nejvyššího soudu ve svém Stanovisku ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017. Zde se soud jasně vyjádřil, že jednočinný souběh shora uvedených trestných činů možný je. Vypořádal se i s otázkou přičítání škody. Konkrétně zvolil zde uvedenou variantu b), tedy u trestného činu podvodu lze klást za vinu celou škodu (škodu způsobenou státu i škodu způsobenou EU), přičemž k trestnému činu Poškození finančních zájmů Evropské unie lze klást za vinu pouze škodu způsobenou EU.

Toto řešení zvolil Nejvyšší soud zejména proto, že ostatní varianty nedostatečně vystihovaly závažnost skutku pachatele. Zejména pak ve variantě a), kdy by mohlo dojít k situaci, kdy by z důvodu rozdělení škody nemusely být naplněny znaky kvalifikovaných skutkových podstat spočívající ve způsobení škody určitého rozsahu (zejména značnou škodu nebo škodu velkého rozsahu), přičemž by nebyla plně vystižena typová závažnost činu, a pachatel by tak byl bezdůvodně zvýhodněn.

Problémem této zvolené varianty může být spatřován zejména v narušení zásady ne bis in idem (ne dvakrát o tomtéž). Škoda způsobená EU je tu totiž kladena za vinu u obou trestných činů. Nejvyšší soud narušení dané zásady ve svém stanovisku nespatřuje, neboť výše škody je zde kvalifikační okolností trestných činů, nikoliv přitěžující okolností. Daný postup je dle Nejvyššího soudu u jednočinných souběhů, kdy se znaky skutkových podstat alespoň částečně překrývají, běžný, přičemž judikatura ho již v minulosti nejednou potvrdila.

 Lukáš Verner, advokátní praktikant