K bagatelním sporům podle judikatury Ústavního soudu

Otázka tzv. bagatelních sporů není v rozhodovací praxi Ústavního soudu nikterak nová (k tomu z obsáhlé judikatury viz např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, usnesení ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, vše dostupné na stránkách pro vyhledávání judikatury Ústavního soudu – http://nalus.usoud.cz). Obecně je možné konstatovat, že „v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena.“ .Výjimku tvoří situace „zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele.“ (viz např. Usnesení III. ÚS 4497/12).

Jednou z předmětných výjimek se Ústavní soud zabýval i v recentním nálezu sp. zn. III. ÚS 2018/15 ze dne 19. ledna 2016. Podle skutkového stavu se stěžovatel domáhal (mimo jiné) zrušení rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 27. března 2015 č. j. 118 C 48/2014-114, kterým údajně prvoinstanční soud porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Spor se ve zkratce týkal úhrady peněžní částky ve výši 3.973,- Kč vzniklé na základě nesprávného rozpočítání nákladů na otop, teplou užitkovou vodu a studenou vodu vyměřených pro jednotlivé uživatelé obytného domu spravovaného v režimu společenství vlastníků jednotek, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Vedlejší účastnice ústavního řízení (v pozici žalované před prvostupňovým soudem) totiž v delším časovém intervalu odmítala nahlásit rozšíření výměry započitatelné plochy svého bytu SVJ (v důsledku úprav tohoto bytu v roce 2006), podle které se vyúčtování provádělo, následkem čeho byly předmětné nákladyhrazeny stěžovatelem ve vyšších hodnotách než v případě, kdyby byly náklady na otop a teplou vodu rozpočteny dle pravdivé výměry započitatelné plochy.

Napadeným rozsudkem byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Soud vyšel ze zjištění, že nejpozději v roce 2007 (tedy po faktickém provedení stavebních úprav žalované) se stěžovatel dozvěděl, že žalovaná užívá větší započitatelnou obytnou plochu a že tedy dochází nebo může docházet k bezdůvodnému obohacení. Stěžovatel se však obrátil na soud až v roce 2014. K námitce promlčení, vznesené žalovanou, tak okresní soud dospěl k závěru, že celý nárok byl promlčen.

V ústavní stížnosti stěžovatel napadl procesní postup obecného soudu, neboť nebyl respektován princip právní jistoty a předvídatelnosti práva a soud se při rozhodování dopustil libovůle. Stěžovatel zejména poukazoval na pochybení spočívající v tom, že neinformoval stěžovatele, a to nejpozději při poučení podle § 119a občanského soudního řádu, jaké skutkové závěry z dosud provedených důkazů vyvodil. Okresní soud stěžovatele rovněž nepoučil dle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, neboťnevyzval v průběhu jednání stěžovatele v souladu s uvedeným ustanovením, měl-li za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností (stěžovateli zejména nebyla poskytnuta možnost promlčení zpochybnit). Vedle toho se okresní soud dopustil libovůle, neboť své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Stěžovatel má za to, že soud se nevypořádal se všemi důkazy a argumentačními tvrzeními uplatněnými stěžovatelem.

Ústavní soud dal stěžovateli za pravdu, když konstatoval, že „V případě rozhodnutí obecného soudu o promlčení práva není z hlediska ochrany základních práv stěžovatele určující, že se jedná o tzv. bagatelní věc, neboť rozhodující je aspekt kvalitativní (porušení principů spravedlivého procesu). Kvantitativní vyjádření předmětu sporu (bagatelnost) proto nemusí být s ohledem na kvalitativní stránku věci určující, jeví-li se věc z hlediska zachování ústavnosti natolik významná, že „přesahuje“ kauzu samotnou; v takovém případě není z hlediska poslání Ústavního soudu rozhodující výše sporné „částky“, nýbrž hodnota ústavního principu, který byl v řízení před obecným soudem narušen.“

Laicky řečeno, Ústavní soud ve svém nálezu vymezil jednu z výjimek, pro kterou neplatí obecné pravidlo nepřípustnosti ústavní stížnosti ve věcech bagatelních. Jedná se o situaci, kdy obecní soud poruší Listinou a Úmluvou garantované základné lidské právo na spravedlivý proces, přičemž se jedná o „zcela extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.“. Skutečnost, že stěžovatel nebyl řádně informován o svých procesních právech, poučen o možnosti doplnění skutkových tvrzení, či skutečnost, že rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno, Ústavní soud považuje za zcela „extrémní vybočení“, s čím se nelze neztotožnit. Proto „bagatelnost“ analogických řízení nesmí konvalidovat následky porušení ústavních práv a nesmí být ani procesním prostředkem k znemožnění jejich nápravy formou opravných/ústavních podání. V takovém případě není z hlediska přezkumu Ústavním soudem rozhodující výše sporné „částky“, nýbrž „hodnota“ ústavního principu, který byl v řízení před obecným soudem narušen.

Lze tedy uzavřít, že v případě bagatelních sporů, kde došlo k porušení hodnot, které nelze ohodnotit pomocí peněžního vyčíslení, je jejich kvantitativní stránka (bagatelnost) nepodstatná, protože kvalitativní hodnota porušeného práva převáží. Bude se jednat zejména o porušení práva na soudní a jinou ochranu, pod které je možné subsumovat právo na spravedlivý proces, soudní ochranu, nezávislého a nestranného soudce, zákonného zastoupení, rovnosti apod.

Peter Fedor, advokátní praktikant