Odpovědnost školy za školní úrazy

S přibývajícím počtem dětí na jednom místě se výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že na takovém místě dojde ke vzniku úrazu. A právě takovým místem jsou i školy a školská zařízení, které musí naše děti navštěvovat. Dnes se proto zaměříme na problematiku odčiňování újmy na zdraví školních úrazů, které se někdy při jinak bezpečném studiu přihodí.

Asi se shodneme, že nejnebezpečnějším předmětem na základních školách, alespoň co se týká fyzických zranění, je tělesná výchova. Avšak již málokdo tuší, že školní úrazy se odčiňují pomocí zákoníku práce stejně jako pracovní úrazy, neboť studium je ve své podstatě přípravou na budoucí zaměstnání. Proto v případě, že žáku základní školy vznikne újma na zdraví z důvodu školního úrazu, bude za něj odpovědná škola, která jako každé školní zařízení musí být ze zákona pojištěna.

Odpovědnost školy je však dána jen tehdy, jestliže příčinou poškození zdraví žáka byl úrazový děj, tedy když k poškození zdraví došlo následkem působení zevních vlivů, které byly svou povahou krátkodobé, náhlé a násilné, a jestliže k tomuto poškození zdraví žáka došlo při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním. O úrazový děj může jít i v případech náhlého poškození zdraví, které nastalo při náhlém vypětí sil, velké námaze nebo nezvyklém úsilí, kdy výkon žáka přesahuje jeho obvyklé každodenní hranice.

A právě takový případ nedávno řešil Nejvyšší soud ČR (rozhodnutí ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 5492/2017), kdy žáku 4. třídy základní školy při zahřívacím kolečku v rámci tělesné výchovy „selhalo srdce“ (došlo k fibrilaci srdečních komor a následně k zástavě krevního oběhu), v důsledku čehož utrpěl velmi vážné trvalé následky (hypoxické poškození mozku a vznik apatického syndromu), čímž došlo k jeho úplnému vyřazení ze společenského života. Avšak základní škola odmítla takový úraz odčinit finanční satisfakcí; namítala totiž, že se jednalo o malou fyzickou zátěž, a proto mohlo k selhání srdce dojít i jinde, např. na procházce s rodiči. A právě s tímto názorem se ztotožnily soudy 1. a 2. instance. Nejvyšší soud však jejich rozhodnutí zrušil, když uvedl, že je zapotřebí provést další dokazování a zjistit znaleckým posudkem onu důležitou věc, zda vznik újmy na zdraví (selhání srdce) má původ v činnosti, kterou dítě jako žák základní školy vykonávalo při vyučování v hodině tělesné výchovy. I když tento případ není ještě zdaleka vyřešen, nižším soudům bylo dáno vodítko, jak se mají dobrat spravedlivého rozhodnutí.

Mgr. Vojtěch Strnka, advokátní koncipient

May 24, 2019

Přičitatelnost trestného činu právnické osobě dle aktuálního rozhodnutí Nejvyššího soudu

Dne 28.6.2018 vydal Nejvyšší soud ČR rozhodnutí 3 Tdo 487/2018, ve kterém se zabýval přičitatelností trestného činu právnické osobě. Následně byla trestním kolegiem schválena k publikaci tato právní věta: K tomu, aby protiprávní čin nezjištěné fyzické osoby založil trestní odpovědnost právnické osoby podle § 8 odst. 3 t. o. p. o. nestačí závěr, že taková fyzická osoba jednala v zájmu právnické osoby ve smyslu návětí v § 8 odst. 1 t. o. p. o. K trestní odpovědnosti právnické osoby nepostačuje ani alternativní zjištění, že nezjištěná fyzická osoba jednala v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti v některém (blíže neurčeném) z postavení podle § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) t. o. p. o., ale musí být učiněn jednoznačný závěr podložený odpovídajícím skutkovým zjištěním, že tato fyzická osoba jednala buď v některém z postavení předpokládaných v § 8 odst. 1 písm. a) až c) t. o. p. o., anebo v postavení podle § 8 odst. 1 písm. d) t. o. p. o., a že v důsledku toho je spáchaný čin přičitatelný právnické osobě buď podle § 8 odst. 2 písm. a) t. o. p. o., anebo podle § 8 odst. 2 písm. b) t. o. p. o. To platí i za situace, má-li být právnická osoba spolupachatelem nebo účastníkem na trestném činu jiné osoby.

Pokud rozebereme odůvodnění tohoto rozhodnutí, zjistíme, že první věc, kterou Nejvyšší soud ČR vytýkal soudům nižších instancí je skutečnost, že ve skutkové větě výroku zahrnul všechny možné kombinace předpokladů přičitatelnosti, jak je uvádí § 8 odst. 1,2,3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob (dále jen „TOPO“), navíc spolu s tím, že právnická osoba spáchala trestný čin v některé z forem trestné součinnosti. To podle posouzení Nejvyššího soudu ČR ze své podstaty vylučuje a popírá samotnou podstatu tzv. přičitatelnosti, kterou soudy nižších instancí dovodily pouze z výsledku, tj. objektivně. Není možné formulovat nepodloženou širokou množinu jednajících fyzických osob jen pro to, aby bylo možné jednání připočítat, to by bylo v rozporu se zásadou „není zločinu bez zákona“.

Předpoklad spáchání trestného činu „v zájmu právnické osoby“ je pouze korektivem, který má zabránit stíhání právnické osoby za excesy osob uvedených v § 8 odst. 1,2, a 3 TOPO a doplňuje další obligatorní podmínky uvedené v TOPO. Obdobně jako ke korektivu (viz výše) je nutné přistupovat k pravidlu obsaženému v § 8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob („trestní odpovědnosti právnické osoby nebrání, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v odstavcích 1 a 2“), kdy dle Nejvyššího soudu ČR je aplikace tohoto pravidla „možná pouze v případě, že předpokládaným způsobem jednala nutně některá z osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, navíc za podmínek uvedených v § 8 odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob“. Pokud tedy byla trestní odpovědnost právnické osoby založena podle tohoto pravidla i za situace, kdy nejednala osoba dle § 8 odst. 1,2 TOPO, ale pouze jiná osoba jednající na pokyn neustavené osoby dle § 8 odst. 1,2 TOPO je tento výklad nesprávný. Dle Nejvyššího soudu „přistupuje-li však k tomuto vztahu přičitatelnosti jednání mezi fyzickou osobou a právnickou osobou ještě jednání tzv. třetí osoby [nalézací soud hovoří o jiné osobě než uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob], jedná se podle povahy věci o některou z forem trestné součinnosti podle § 9 odst. 2 nebo 3 věta druhá zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, případně § 24 trestního zákoníku. Ani v takovém případě se ovšem nemůže vytratit základní vztah přičitatelnosti ve smyslu § 8 odst. 1, 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob jako nutná podmínka zvláštní odpovědnosti za zavinění u právnické osoby“.

Mgr. Bc. Kamila Klvačová, advokát

May 10, 2019

Návrh zákona o náhradě újmy způsobené povinným očkováním

Vláda dne 25. 3. 2019 schválila návrh zákona o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, který zakotvuje odčiňování majetkové újmy (tj. škody) a nemajetkové újmy (zejména té na zdraví) způsobené v důsledku podstoupení povinného očkování. V současné době se návrh nachází u garančního Výboru pro zdravotnictví, který jej doposud neprojednal.

Podle tohoto návrhu zákona by měl stát nést odpovědnost za újmu vzniklou z povinného očkování, neboť stanovení povinného očkování je důsledkem jeho zdravotní politiky. V § 3 navrhovaného znění je zakotvena vyvratitelná domněnka příčinné souvislosti mezi újmou a povinném očkováním, podle které, pokud nastane újma stanovená prováděcím předpisem v době v něm uvedené, má se za to, že byla způsobena povinným očkováním.

Důležitým ustanovením je pak § 8 odst. 1 navrhovaného znění, který odkazuje na občanský zákoník (dále jen „OZ“), jenž se použije subsidiárně pro oblasti, které navrhované znění zákona neřeší. Nejčastěji se bude podle tohoto zákona odčiňovat újma na zdraví, a proto uvádím, že bolestné a ztížení společenského uplatnění se spolu s dalšími nemajetkovými újmami budou odčiňovat ustanovením § 2958 OZ, náhrada za ztrátu osoby blízké pak ustanovení § 2959 OZ. Co se majetkových nároků týká, ty budou odškodňovány podle § 2960 až 2968 OZ.

I když v textu návrhu je zachována shodná terminologie s OZ, nechápu, z jakého důvodu zákonodárce několik let po účinnost OZ v důvodové zprávě stále používá pojmy jako „odškodnění újmy na zdraví“, když újma na zdraví je újmou nemajetkovou, která nelze odškodnit, nýbrž pouze odčinit. Na druhou stranu jsem rád, že tento návrh zákona odkazuje na použití OZ, a nevytváří další samostatný systém náhrady újmy na zdraví, jak se o něj např. snaží zákoník práce, jehož právní úprava v této oblasti je podle mého názoru naprosto nedostatečná a bez současného subsidiárního užití OZ naprosto nepoužitelná.

Závěrem lze dodat, že ve výše uvedené oblasti bude tento zákon jednoznačně přínosem, neboť pomůže chránit zájmy poškozených a značně jim zjednoduší cestu za přiměřeným zadostiučiněním či náhradou škody.

Mgr. Vojtěch Strnka, advokátní koncipient

May 03, 2019

Webové stránky vs. webová stránka

V praxi vyvstala otázka, co znamenají pojmy „webová stránka“ a „webové stránky“, konkrétně v souvislosti se zveřejňováním obsahu na nich. Tedy jestli má někdo povinnost zveřejnit nějaký obsah na svých webových stránkách, zdali má povinnost jej zveřejnit na titulní straně, nebo jej může zveřejnit i v některé z pododdílů stránky, ke kterému se musí uživatel „proklikat“.

Tuto otázku řešil Nejvyšší soud ČR ve svém Usnesení ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4449/2018, kde se jednalo o povinnost dovolatelky zveřejnit omluvu na své webové stránce. Nejvyšší soud zde poznamenal, že v angličtině je situace jednodušší, protože rozeznává pojmy „web site“, tj. veškeré internetové stránky prezentované pod danou doménou, a „web page“, tedy konkrétní jednotlivá stránka, která se uživateli zobrazí v případě zadání dané webové adresy. V češtině se tento rozdíl uvádí pomocí jednotného a množného čísla, kdy pojem „webová stránka“ (jednotné číslo) odpovídá pojmu „web page“, a pojem „webové stránky“ (množné číslo) pojmu „web site“.

Pokud tedy má někdo povinnost zveřejnit nějaký obsah, například omluvu, na svých „webových stránkách“, bude jeho povinnost splněna i zveřejněním v jakémkoliv pododdílu dané webové prezentace pod určenou doménou, tedy i přes několik prokliků z úvodní stránky (např. www.stránka.cz/aktuality/2019/leden/omluva). Ani pozorný čtenář tedy nemusí vůbec daný obsah najít, pokud nezná konkrétní adresu (odkaz), nebo cíleně nehledá daný obsah na vyhledávači. Naopak však při povinnosti zveřejnit daný obsah na „webové stránce“, musí být obsah zveřejněn na hlavní či úvodní straně, tedy té stránce, která se přímo zobrazí při zadání základní webové adresy (např. www.stránka.cz).

Je tedy nutné si dát pozor při definování místa zveřejnění daného obsahu na webu, a to ať už se bude jednat o smlouvu nebo o petit žaloby.

Lukáš Verner, advokátní praktikant

April 26, 2019

Souhrnná kupní cena v případě prodeje více věcí

Nejvyšší soud ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4452/2018, potvrdil doposud zastávaný právní názor, podle kterého můžou účastníci kupní smlouvy ohledně předmětu převodu skládajícího se z více věcí (ať už movitých či nemovitých) sjednat souhrnnou (úhrnnou) kupní cenu bez ocenění jednotlivých věcí, aniž by to bylo na úkor určitosti a platnosti smlouvy.

Avšak před sjednáním úhrnné kupní ceny je nutné se zamyslet nad jednotlivými předměty převodu, jež budou převáděny z vlastnictví strany prodávající do vlastnictví strany kupující. Podmínkou totiž je, aby převod vlastnického práva byl realizován u všech věcí tvořících úhrnnou kupní cenu. Pokud by alespoň u jednoho dílčího předmětu převodu totiž došlo k tomu, že by nebylo možné převést jeho vlastnické právo na stranu kupující, nebylo by poté zřejmé, za jakou kupní cenu měly být prodány ostatní věci, jejichž převodu kupní smlouvou nic nebránilo. V takovém případě způsobí sjednání úhrnné kupní ceny za tyto věci neurčitost a následnou neplatnost kupní smlouvy jako celku.

Nicméně v ostatních případech není důvod nerespektovat zcela zjevnou vůli strany kupující a prodávající směřující k převodu vlastnického práva k věcem za konkrétní úhrnnou cenu, protože nevzniká pochybnost, co a za kolik má být převedeno. Závěrem lze tedy shrnout, že u předpokládaných bezproblémových převodů vlastnického práva k více předmětům je možné stanovit mezi stranami úhrnnou, či chcete-li souhrnnou kupní cenu za všechny převáděné věci, aniž by to ohrozilo platnost kupní smlouvy. Naopak v případě, kdy je u některých převáděných věcí ohrožen převod vlastnického práva, je vhodnější zvolit opatrnější způsob sjednání ceny, a proto doporučuji všechny konkrétní dílčí kupní ceny do kupní smlouvy podrobně vypsat.

Mgr. Vojtěch Strnka, advokátní koncipient

April 15, 2019

Uzavření AK - 12.4.2019

Vážení klienti a obchodní partneři.

V pátek, dne 12.4.2019, bude kancelář z technických důvodů uzavřena.

Děkujeme za pochopení.

Mgr. Bc. Kamila Klvačová, advokát

April 08, 2019

Přidělování práce zaměstnanci po dobu sporu o platnost ukončení pracovního poměru (výpovědi)

Někteří lidé mohou vnímat pracovní poměr z pohledu zaměstnance jen jako povinnost vykonávat práci pro zaměstnavatele, a korespondující právo zaměstnavatele na práci zaměstnance. Existuje ale i právo zaměstnance na to, aby mu byla ze strany zaměstnavatele přidělována odpovídající práce a povinnost zaměstnavatele takovou práci zaměstnanci přidělovat. Jak je tomu ale v případě, kdy zaměstnavatel dá zaměstnanci výpověď, přičemž ten platnost dané výpovědi sporuje?

Touto otázkou se zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém Rozsudku ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 862/2018. V daném případě se jednalo o výpověď dle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „ZP“), což je lidově řečeno výpověď pro nadbytečnost, kterou zaměstnanec sporoval, a požadoval, aby mu zaměstnavatel nadále přiděloval práci, přičemž pokud by to zaměstnavatel neudělal a zaměstnanec spor vyhrál, musel by zaměstnanci dle § 69 odst. 1 ZP zaplatit náhradu mzdy v takové výši, jako by pro něj celou dobu normálně pracoval.

Zaměstnavatel v tomto případě může i nadále přidělovat práci zaměstnanci v souladu s pracovní smlouvou až do vyřešení otázky platnosti rozvázání pracovního poměru s tím, že toto bez dalšího neznamená neopodstatněnost ukončení pracovního poměru, a to bez ohledu na to, zdali takovou práci zaměstnavatel skutečně má. Tato práce se totiž sice musí pohybovat v rámci druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě, ale nemusí jej zcela vyčerpat. Nemusí tedy zahrnovat veškerou možnou práci, kterou lze podřadit pod sjednaný druh práce, a kterou je u zaměstnavatele možno vykonávat. Zaměstnavatel naopak může přidělit zaměstnanci jakoukoliv práci, která odpovídá druhu sjednané práce bez ohledu na jeho dřívější pracovní zařazení, tedy mu může přidělit i pro zaměstnance „podřadnou“ či „nezajímavou“ práci, a zaměstnanec je povinen ji dle pracovní smlouvy řádně vykonávat. V případě, že poté zaměstnanec práci nevykonává, aniž by mu v tom bránila důležitá osobní překážka (např. pracovní neschopnost), jedná se o porušení jeho povinností dle pracovní smlouvy i souvisejících pracovněprávních předpisů, a to s odpovídajícími následky. Například v případě výhry sporu zaměstnancem by zaměstnavatel nebyl povinen doplatit zaměstnanci mzdu, neboť ten práci bez důvodné překážky nevykonával, přestože byl zaměstnavatel připraven ji zaměstnanci přidělovat.

Pro zaměstnance tedy vyplývá, že pokud jste dostali výpověď, kterou sporujete, požádejte si o další přidělování práce, a pokud zaměstnavatel nechce riskovat, že vám bude doplácet náhradu mzdy za práci, kterou jste ani neodvedli, měl by Vám začít práci přidělovat, přičemž za práci vám bude klasicky náležet odměna.

Pro zaměstnavatele může být v případě nejistoty ohledně správnosti podané výpovědi tedy výhodnější přidělit zaměstnanci „podřadnější“ práci, která ale spadá do sjednaného druhu práce, a doufat, že zaměstnanec se s takovou prací nespokojí, či žádal o další přidělování práce pouze za účelem, aby dosáhl na případnou náhradu mzdy, aniž by skutečně zamýšlel pro Vás nadále pracovat (např. již měl domluvenou práci jinde).

Lukáš Verner, advokátní praktikant

April 08, 2019

Vládní návrh novely občanského zákoníku omezující zákonné předkupní právo při převodu spoluvlastnického podílu funkčně spjatého s bytovou jednotkou

S účinností od 1.1.2018 se v důsledku novely provedené zákonem č.  460/2016 Sb. do zákona č.89/2012 Sb., občanský zákoník, dostala zejm. ustanovení § 1124 a 1125, která se týkají zřízení zákonného předkupního práva podílových spoluvlastníků na nemovité věci, a to kromě případů, kdy šlo o převod na osobu blízkou. Předkupní právo se tak týká všech případů (kromě shora uvedeného), a to jak případů úplatného převodu vlastnického práva, tak i bezúplatného převodu.

V praxi tato ustanovení začala činit zásadní problémy v případech zejména v materii bytového spoluvlastnictví, kdy vlastník bytové jednotky vlastnil také spoluvlastnický podíl na jiné jednotce, zejména typicky garáž, sklep či podíly na jiných jednotkách, které nebyly funkčně spjaty s vlastnictvím jednotky (funkční celek dle prohlášení vlastníka zapsaný přímo v katastru nemovitostí). Problém nebyl pouze v případech tzv. funkčně spjatých nemovitostních celků zapsaných takto v katastru nemovitostí (šlo o jeden  nerozdělitelný celek s jednotkou) či v případech, kdy vyhrazené garážové stání bylo součástí společných prostor domu a bylo určeno k užívání vlastníkovi konkrétní jednotky či tam, kde v prohlášení vlastníka na tato nová ustanovení bylo pamatováno a garáže či sklepy se již vyčlenily jako samostatné jednotky. Lze ovšem konstatovat, že z pohledu zákonného předkupního práva byly „bezproblémové“ maximálně 1/3 případů, ve 2/3 případů problém s realizací předkupního práva vznikal a všem dotčeným stranám způsobil problémy.

Problém ještě eskaloval v případech, kdy byl vyrozuměn předkupník o možnosti uplatnit předkupní právo v situaci, kdy již byl předmět převodu zatížen zástavním právem ve prospěch banky koupěchtivého či v případech, kdy již koupěchtivý byl zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí a předkupník (byť splnivší všechny zákonné podmínky ustanovení § 2140 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.) nedostal potřebou součinnost od již zapsaného katastrálního vlastníka (= koupěchtivého) a prodávajícího a musel žalovat na určení vlastnictví a uplatnit poznámku spornosti k předmětu převodu.

Dne 4.2.2019 schválila vláda návrh novely občanského zákoníku, který mimo jiných změn k oblasti bytového spoluvlastnictví, vkládá nový § 1188a, který zní:

㤠1188a

Ustanovení § 1124 a 1125 se nepoužijí, je-li s jednotkou převáděn

  1. spoluvlastnický podíl na jiné jednotce zahrnující nebytový prostor nebo soubor nebytových prostorů, který s ní funkčně souvisí, nebo
  2. spoluvlastnický podíl na nemovité věci, která funkčně souvisí s nemovitou věcí, k níž je vlastnické právo rozděleno na vlastnické právo k jednotkám.“.

Z výše uvedeného lze vyvodit, že ačkoli se mohou vyskytnout různé pohledy na výklad „prostoru, který s jednotkou funkčně souvisí“, lze z toho (v kombinaci s důvodovou zprávou) vyvodit, že pokud bude návrh zákona přijat v této podobě, odpadne problém s předkupním právem u garáží, parkovacích stání, sklepů či také podílech na různých okolních zejm. zahradách kolem domu a ostatních plochách atd., které dnes nepřináležejí k jednotce, a tudíž jsou předmětem předkupního práva, přesto s bytovou jednotkou souvisí již třeba tím, že s ní byly koupeny prodávajícím či takové podíly mají všichni vlastníci bytových jednotek v domě.

Lze jen doufat, že legislativní proces bude co nejkratší.

Mgr. Bc. Kamila Klvačová, advokát

March 29, 2019

Medicínský laik aneb v pochybnostech ve prospěch pacienta

Dne 27. 2. 2019 spatřilo světlo světa velmi zajímavé rozhodnutí Ústavního soudu ČR, které se zabývá promlčením nároků z újmy na zdraví, respektive začátkem plynutí subjektivní promlčecí doby.

Skutkově lze uvést, že poškozená podstoupila v roce 2005 operativní odstranění štítné žlázy, které nebylo provedeno lege artis, a proto musela v následujících čtyřech letech podstoupit 10 dalších operačních zákroků, které nakonec vedly k tomu, že byla schopna ventilovat bez pomoci tracheostomie a či dalších operačních výkonů.

Následně se poškozená domáhala úhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění, avšak úspěšná byla pouze v prvním případě. Ohledně ztížení společenského uplatnění soudy konstatovaly, že její nárok je již promlčen, neboť dvouletá subjektivní promlčecí doba začala běžet v roce 2007, tj. ještě ve fázi, kdy poškozenou čekali dva roky plné operací.

Věc se nakonec dostala až k Ústavnímu soudu ČR, který v nálezu sp. zn. IV. ÚS 774/18 zrušil předcházející soudní rozhodnutí obecných soudů, neboť shledal porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky (poškozené). Soudům vytkl přílišný formalismus, neboť stav poškozené byl neustále proměnlivý, a to až do poslední operace v roce 2019, neboť operační zákroky se buď odrazily v jejím zdravotním stavu, nebo přímo reagovaly na jeho zhoršení.

Poškozená byla pacientem, tj. medicínským laikem, po němž nelze spravedlivě požadovat, aby trvale zkoumal otázku ustálení svého zdravotního stavu (od které se odvozuje začátek běhu promlčecí doby), když se na této skutečnosti nejsou schopni shodnout ani odborníci. Poškozená k tomu ani neměla patřičné znalosti z oboru medicíny, navíc nelze přehlížet, že osoba v jejím postavení zpravidla neřeší právní problematiku promlčení a ustálení svého zdravotního stavu, nýbrž žije v obavách o své zdraví a život.

Ústavní soud proto shledal podstatný rozdíl mezi účastníkem o náhradu újmy na zdraví (poškozenou), která žije v již zmíněných obavách o své zdraví, a účastníkem „běžného“ sporného řízení vedeného např. o nezaplacení dluhu z kupní smlouvy. Z tohoto důvodu lze na poškozenou pohlížet jako na „slabší stranu právního vztahu“, a proto by soudy měly v pochybnostech postupovat ve prospěch poškozeného pacienta, což je zcela v rozporu s procesní zásadou rovnosti stran ovládající civilní sporné řízení.

I když se s výrokem Ústavního soudu plně ztotožňuji, nemohu si odpustit malou výtku k odůvodnění nálezu, které podle mého názoru až moc zvýhodňuje slabší stranu – pacienta, což ve mně evokuje myšlenku, že se nám zde začíná rýsovat další ochranářská oblast občanského práva – ochrana pacienta, která by postupně mohla připomínat právní úpravu ochrany spotřebitele.

Mgr. Vojtěch Strnka, advokátní koncipient

March 25, 2019

Poskytnutí daru skrze třetí osobu

Darování je velice starým institutem sahajícím až do doby starověkého Říma. Dnešní pojetí darování je upraveno v §§ 2055 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Obsahově se toto pojetí příliš neliší od předešlé úpravy v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (starý). Podstatou daru je, že dárce bezplatně převádí vlastnické právo k daru obdarovanému či se jej zavazuje obdarovanému (v budoucnu) bezplatně převést do vlastnictví, a obdarovaný tento dar či nabídku daru přímá.

Otázkou však vyvstalo, zda musí skutečně dojít k reálnému předání daru, tedy přání daru takzvaně „z ruky do ruky“, nebo postačí pouze předání symbolické, tj. předání, při kterém se dar nedostane do přímé dispozice obdarovaného. Tuto otázku zodpověděl Nejvyšší soud již před několika lety ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3883/2011, a to tak, že sice připustil možnost symbolického předání daru, avšak je nutné vždy dbát konkrétních okolností případu. Koncem minulého roku byl však před Nejvyšším soudem řešen právě případ rozsahu onoho symbolického předání daru, kterým se zabýval ve svém rozsudku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5837/2017.

V této věci šlo o situaci, kdy se babička rozhodla darovat svému vnukovi nemalou částku určenou na obstarání si bydlení po studiu, avšak nechtěla, aby danou částku nedbale utratil za něco jiného. Proto obdarovaný vnuk souhlasil, že budou peníze zaslány na účet jeho mámy, dcery dárkyně, přičemž peníze přišly na účet se zprávou pro příjemce „Tomáškovi na bydlení“, tedy si nemohla myslet, že jsou peníze určeny jí. Máma obdarovaného však tyto peníze odmítla vydat.

Řízení před soudem prvního stupně dopadlo pro obdarovaného vítězně, avšak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil s argumentací, že darovací smlouva je absolutně neplatná, neboť dle tehdejší úpravy bylo nutné smlouvu uzavřít v písemné formě, a to v případě, že dar nebyl při darování dárcem odevzdán a obdarovaným převzat. Proto mu nesvědčil pro vydání žalované částky právní titul.

Nejvyšší soud se k celé věci však vyjádřil tak, že skutečnost, že se účastníci darovací smlouvy při darování dohodli, že peněžní prostředky budou poukázány na bankovní účet žalované, neznamená, že byly určeny jí. Jednalo se toliko o smluvními stranami sjednané platební místo, přičemž skutečnost, že žalobce neměl k bankovnímu účtu žalované dispoziční oprávnění, je z hlediska naplnění předpokladů odevzdání a přijetí daru irelevantní

Z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu lze tedy usoudit, že je možné dar poskytnout i skrze třetí osobu, a tento postup lze považovat za skutkový děj odpovídající odevzdání a přijetí daru ve smyslu předmětných ustanovení. Tato třetí osoba je toliko místem k plnění závazku (v daném případě místem platebním). V případě, že se tedy podaří prokázat vůli dárce obdarovat tímto způsobem obdarovaného i vůle obdarovaného tento dar přijmout (byť mu má být v budoucnu vydán právě touto třetí osobou), jedná se o platně uzavřenou darovací smlouvu a obdarovanému svědčí právní titul k vydání daru od oné třetí osoby, které byl prve předán.

Lukáš Verner, advokátní praktikant

March 21, 2019