Důležitost a význam advokátní úschovy při koupi nemovitosti!

Pokud jste někdy přemýšleli nad smyslem a účelem advokátní úschovy finančních prostředků, která se nejčastěji využívá při prodejích nemovitých věcí, tak si podrobněji přečtěte následující krátký příběh, který by Vás o její důležitosti mohl přesvědčit.

Kupující a prodávající uzavřeli kupní smlouvu na nemovitou věc, na základě které kupující zaplatil prodávajícímu kupní cenu ve výši 820.000,- Kč. I když kupující nejprve požadoval úhradu kupní ceny prostřednictvím advokátní úschovy, nakonec přáním prodávajícího vyhověl a na advokátní úschově netrval. Následně se však ukázalo, že prodávající nebyl vlastníkem prodávané nemovité věci, když při podpisu (a jeho ověření) kupní smlouvy použil padělaný občanský průkaz skutečného vlastníka prodávané nemovitosti. Za toto své jednání byl následně uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu.

Naštěstí pro kupujícího se prokázalo, že osoba ověřující podpisy (v tomto případě zaměstnanec notáře) na kupní smlouvě, měla zjistit, že občanský průkaz je padělán, a proto byla shledána odpovědnost za vznik škody i u notáře. Kupující se proto následně žalobou domáhal uhrazení škody ve výši 820.000,- Kč, kterou měl uhradit společně a nerozdílně pachatel trestného činu, tj. prodávající, a notář, čemuž soud první instance vyhověl a právo na úhradu částky ve výši 820.000,- kupujícímu přiznal. Žalovaný notář se však proti tomuto rozsudku odvolal, a udělal dobře, neboť odvolací soud jeho povinnost k náhradě škody o 50 % snížil, a to z důvodu, že se kupující na vzniku škodu spolupodílel, což ostatně potvrdil i Nejvyšší soud ČR. Soudy totiž dospěly k závěru, že nevyužití možnosti zaplacení kupní ceny prostřednictvím notářské či advokátní úschovy při prodeji nemovitosti bylo v tomto případě okolností zakládající spoluzavinění kupujícího, neboť kupující svým nestandardním jednáním přispěl k výslednému škodlivému následku, tj. ke ztrátě hodnoty zaplacené kupní ceny. Kdyby kupující složil kupní cenu do advokátní úschovy, ke vzniku škody by nedošlo, neboť podvodné jednání prodávajícího by bylo odhaleno před vložením vlastnického práva do katastru nemovitostí. Z tohoto důvodu si z 50 % škodu způsobil sám kupující (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 612/2017, ze dne 31. 1. 2018).

Notáři tedy byla uložena povinnost náhrady pouze 50 % kupní ceny, tj. 410.000,- Kč, zbytek byl nucen kupující vymáhat po pachateli trestného činu. Avšak vzhledem k tomu, že již při uzavírání kupní smlouvy pachatel tvrdil, že prostředky získané z kupní ceny za převod nemovitosti použije na úhradu svých dluhů, lze o úspěšném vymožení dlužné částky pochybovat.

Na závěr musím dodat, že advokátní ani notářská úschova finančních prostředků samozřejmě není všespásná, avšak její absence může mít pro účastníky právního vztahu nedozírné, až přímo likvidační následky. Naopak její přítomnost při prodeji nemovitých věcí je stranám vždy k užitku, neboť do právního vztahu mezi strany kupní smlouvy přinese tolik potřebnou právní jistotu a pocit bezpečí, že výše popsané se stranám nestane.

Mgr. Vojtěch Strnka, advokátní koncipient

May 25, 2018

Vyloučení převoditelnosti obchodního podílu na třetí osobu

V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016, se Nejvyšší soud ČR vyjádřil v tom smyslu, že ustanovení § 207, resp. § 208 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, je ustanovením dispozitivním, tj. připouští ve společenské smlouvě odchylnou úpravu, neboť nijak nenarušuje statusovou úpravu obchodní společnosti.

Společníci si tedy mohou sjednat, že převod podílu vyloučí jak pro případ převodu na jiného společníka, tak i na jinou třetí osobu. V takovém případě, je-li vyloučena převoditelnost na jiného společníka a současně také na třetí osobu, je podíl ve společnosti zcela nepřevoditelný. Pouze v případě, je-li podíl vtělen do kmenového listu, je nemožné vyloučit či omezit převod podílu.

Dále se nejvyšší soud vyjádřil k systematice právní úpravy převodu podílu v s.r.o. v zákoně o obchodních korporacích s tím, že právní úprava umožňuje jak neomezenou převoditelnost, tak částečné omezení i vyloučení převoditelnosti podílu. Je-li podíl nepřevoditelný, v případě postižení podílu exekučním příkazem, zaniká dnem právní moci exekučního příkazu účast společníka ve společnosti a vzniká nárok na vypořádací podíl. V případě exekuce podílu převoditelného nebo částečně převoditelného, účast společníka ve společnosti zaniká až udělením příklepu v dražbě.

Mgr. Bc. Kamila Klvačová, advokát

May 18, 2018

Imunita ústavních soudců u přestupků

Pro sjednocení přestupkové imunity ústavních soudců, poslanců a senátorů byl předložen senátní návrh novely zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu a zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

Prvním čtením v Poslanecké sněmovně tento senátní návrh novely dne 20. 3. 2018 prošel a byl přikázán k projednání ústavněprávnímu výboru, který je garančním výborem.

Cílem novely je zrušit přestupkovou imunitu tak, aby soudci Ústavního soudu odpovídali za své přestupky tak, jak za ně odpovídají poslanci a senátoři, kterým byla přestupková imunita zrušena zákonem č. 78/2002 Sb.

Dle novely by se přestupek, kterého se dopustil soudce Ústavního soudu, projednával dle zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, pokud soudce Ústavního soudu nepožádá příslušný orgán, který má daný přestupek projednávat, aby byl tento přestupek projednán v kárném řízení dle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu.

V případě, že soudce Ústavního soudu požádá o projednání přestupku v kárném řízení, bude možné v tomto kárném řízení uložit soudci takovou sankci, kterou za přestupek stanoví zvláštní právní předpis.

Mgr. Ing. Petra Kučerová, advokátní koncipientka

May 04, 2018

Náhrada nemajetkové újmy sekundárních obětí

Dnes se budu zabývat odčiňováním nemajetkové újmy sekundárních obětí při ublížení na zdraví osob jim blízkých, neboť právní úprava doznala s nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, velkých změn. Nejprve si však musíme vymezit pojem sekundárních obětí, a to za pomoci mezilidských vztahů. Mezi ty patří jednoznačně vztahy mezi rodinnými příslušníky a dalšími blízkými osobami, jež vzájemně spojuje velmi silné citové pouto. Pokud v těchto vztazích dojde k zásahu do fyzické integrity jedné osoby (primární oběť), pociťuje zpravidla takovýto zásah i osoba druhá, jí blízká. V takových případech poté hovoříme o sekundárních obětech, jejichž vzniklá citová újma by měla být škůdcem taktéž odčiněna.

Starý občanský zákoník odškodňoval náhradou škody pouze sekundární oběti po zesnulém uvedené v ustanovení § 444 odst. 3, když každé takové osobě určil, jaká částka odškodnění jí bude přiznána, a to podle jejího vztahu se zesnulým. Např. manželce náleželo 240.000,- Kč a každému sourozenci zesnulého 175.000,- Kč. Avšak toto ustanovení bylo terčem velké kritiky, když v podstatě nikterak nereagovalo na skutečné mezilidské vztahy mezi osobami, neboť např. v případě dvou synů zesnulého, u kterých se jeden o zesnulého několik let staral a vyživoval ho, avšak druhý se s ním ani nestýkal, by oba dostali odškodnění ve stejné výši, a to i přes to, že vztahy mezi nimi a zesnulým nedosahovaly stejné úrovně.

Stávající občanský zákoník tuto koncepci opustil a v ustanovení § 2959 stanovil, že v případě usmrcení nebo zvlášť závažného ublížení na zdraví se budou odčiňovat duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti a všem jiným blízkým osobám, a to peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. V případě, pokud nebude možné tuto náhradu takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Tyto částky však nejsou nikterak omezeny žádnou maximální výší požadované částky, neboť jediným korektivem zde jsou zásady slušnosti. Pokud však nebude poškození zdraví u poškozeného dosahovat závažnosti požadované ustanovením § 2959 občanského zákoníku (nedojde k usmrcení ani k závažnému ublížení na zdraví poškozeného), bude se muset sekundární oběť domáhat svého práva na odčinění nemajetkové újmy podle obecných pravidel o náhradě škody.

Vojtěch Strnka, advokátní koncipient

April 30, 2018

Nejvyšší správní soud: K odpovědnosti osoby povinné k DPH za jednání jiné osoby v tzv. řetězci firem

Rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 5 Afs 60/2017, Nevyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu jako právnické osoby a zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze (a vrátil mu věc k dalšímu projednání) ve sporu daňového subjektu s Odvolacím finančním ředitelstvím (dále jen „OFŘ“), kdy OFŘ zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí správce daně ve věci vyměření DPH.

V samotné věci šlo o to, že Městský soud v Praze zamítl žalobu daňového subjektu proto, že tento neprokázal oprávněnost nároku na odpočet DPH v příslušném zdaňovacím období a vzal za prokázané, že daňový subjekt se zapojil do tzv. podvodného řetězce firem na DPH, když mj. neprověřil majetkovou strukturu firem, které se přihlásily do výběrového řízení a nezjistil tak, že přihlášený soutěžitel má úmysl subdodávku realizovat přes svého subdodavatele, tj. společnost, která vznikla jen těsně před výběrovým řízením a která pak zakázku realizovala údajně prostřednictvím osob bez dostatečné odborné kvalifikace.

Dle Nejvyššího správního soudu daňový subjekt (naopak oproti kvalifikaci jednání Městským soudem v Praze) prokázal, že zboží bylo dodáno, dodávku uskutečnil plátce DPH, za cenu, která byla dle znaleckého posudku cenou obvyklou a zboží je využíváno v rámci ekonomické činnosti daňového subjektu a že tak naplnil zákonné podmínky pro přiznání odpočtu na DPH ve smyslu zákona o DPH. Zároveň se soud důrazně ohradil proti názoru správce daně i Městského soudu v Praze, že se v případě podezření na krácení DPH přenáší důkazní břemeno na daňový subjekt na základě tzv. vědomostního testu, tj. že „Skutečnost, že stěžovatel mohl vědět, měl vědět či dokonce přímo věděl o veškerých popsaných objektivních okolnostech (týkajících se osob a dílčích transakcí od jeho smluvního dodavatele odlišných), které následně žalovaný zjistil, a z čeho tak žalovaný usuzuje, prokazuje zásadně vždy správce daně. Pokud stěžovatel předestře své verze podložené relevantními skutečnostmi o tom, že obchodní transakce či některé její části byly v rámci jeho běžné obchodní praxe standardní, je naopak na správci daně, aby přesvědčivě odůvodnil, že se o běžnou obchodní praxi nejednalo a na základě čeho tak usuzuje“.

Nejvyšší správní soud tak přisvědčil daňovému subjektu, že správce daně neunesl důkazní břemeno ohledně toho, že by bylo v řízení prokázáno, že záměrem daňového subjektu je čerpat odpočet DPH, i když věděl nebo mohl vědět, že DPH na výstupu nebyla v řetězci firem zcela odvedena, tj. mohl vědět, resp. věděl, že se účastní podvodu na dani. Vítěz výběrového řízení povinnost odvodu DPH splnil, jeho subdodavatel také, ale dle Nejvyššího správního soudu otázkou zůstalo, zda si daňový subjekt mohl či měl být vědom, že nějakým podvodným jednáním byly zatíženy dodávky v řetězci předcházející a zde správce daně také neunesl důkazní břemeno.

Nejvyšší správní soud zde poukázal na judikaturu Soudního dvora EU, např. ve věci Optigen, kde bylo judikováno, že „nárok na odpočet daně nemůže být dotčen tím, že v řetězci dodávek je jiná předchozí nebo následná transakce zatížena skutečnostmi, o kterých plátce neví  nebo nemůže vědět“ a naopak vyzvedl tu část judikatury Soudního dvora EU hovořící o tom, že naprosto výjimečně lze odmítnout nárok na odpočet DPH osobě, která věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na dani, a to zde nebylo prokázáno.

Závěrem Nejvyšší soud shledal, že „za podvod na DPH označuje judikatura SDEU situace, v nichž jeden z účastníků neodvede státní pokladně vybranou daň a další si ji odečte, a to za účelem získání daňového zvýhodnění. Pravidlo, plynoucí z judikatury SDEU, že každé plnění je třeba posuzovat samostatně a samo o sobě, bez ohledu na jeho účel nebo výsledky, vychází z požadavku, aby společný systém DPH byl neutrální, a ze zásady právní jistoty, která vyžaduje, aby používání právních předpisů Evropské unie bylo předvídatelné pro subjekty, na které se vztahuje.  Dle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nelze však požadavek evropské judikatury stran prověřování věrohodnosti obchodních partnerů v řetězci extenzivně a bezmezně rozšiřovat. Nelze extenzivně dovozovat, že se má jednat o nekonečně dlouhý řetězec osob, kam až by měla povědomost osoby povinné k dani, která zdanitelné plnění uskutečnila a její „obezřetnost“ sahat. Je v právě projednávaném případě zcela mimo možnosti stěžovatele, který v běžném obchodním styku uzavře řádnou smlouvu se svým dodavatelem, který jediný je odpovědný za řádné a včasné předání díla, v rámci „obezřetnosti“ předvídat a prověřovat všechny možné subjekty (subdodavatele), které se na obchodní transakci jakkoli v různých fázích podílely. To je nemyslitelné“.

Dle Nejvyššího správního soudu tak nemůže být kladeno daňovému subjektu k tíži a odmítnut nárok na odpočet DPH kvůli tomu, že v určitém článku řetězce nebyla daň odvedena, pokud v dobré víře získá zdanitelné plnění, aniž by věděl nebo mohl vědět o nezákonných praktikách jiného plátce.

Mgr. Bc. Kamila Klvačová, advokát

April 13, 2018

Novým institutem, který zjednoduší opatřování důkazů v trestních věcech, je Evropský vyšetřovací příkaz

Po novelách, které se týkaly přeshraniční ochrany obětí trestných činů, a právu na přístup k obhájci je zde další vládní návrh novely zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

Tato novela se týká Evropského vyšetřovacího příkazu v trestních věcech a implementuje směrnici Evropského Parlamentu a Rady z dubna roku 2014. K implementaci směrnice vyzvala Evropská komise Českou republiku, jelikož lhůta pro implementaci marně uplynula již v květnu 2017. Zároveň byla Česká republika formálně upozorněna na porušení povinnosti implementovat tuto směrnici.

Tento nový institut má překonat dualitu mezi nástroji právní moci v trestních věcech v mezinárodních smlouvách a unijních nástrojů založených na principu vzájemného uznávání.

Evropským vyšetřovacím příkazem je příkaz, který vydal justiční orgán za účelem provedení úkonu právní pomoci s cílem opatřit důkaz na území jiného členského státu, případně příkaz vydaný jiným justičním orgánem jiného členského státu nebo jiným než justičním orgánem jiného členského státu, který má v tomto členském státu pravomoc opatřovat důkazy, pokud jím vydaný příkaz potvrdil justiční orgán tohoto členského státu, za účelem provedení úkonu právní pomoci s cílem opatřit důkaz na území České republiky.

Do působnosti směrnice nespadají úkony prováděné v rámci společných vyšetřovacích týmů.

Tento návrh prošel dne 20. 3. 2018 prvním čtením v Poslanecké sněmovně a byl přikázán k projednání ve lhůtě 30 dnů ústavněprávnímu výboru.

Mgr. Ing. Petra Kučerová, advokátní koncipientka

April 06, 2018

Určení viníka dopravní nehody na základě znaleckého posudku

Nejvyšší soud měl možnost se dne 29. 11. 2017 vyjádřit k problematice určování viníka dopravní nehody při provozu na pozemních komunikacích, čehož ostatně využil a své názory formuloval v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 564/2017.

Ne vždy je na první pohled zřejmé, kdo je viníkem dopravní nehody, a tak tomu bylo i v posuzovaném případě, a proto připadalo v úvahu ustanovit soudního znalce, který by měl za úkol zjistit viníka dopravní nehody, který svým jednáním porušil své právní povinnosti. Avšak k tomu Nejvyšší soud uvádí, že není možné ustanovit znalce za účelem zjištění, kdo porušil právní povinnost a způsobil tím škodu, kterou je povinen nahradit. Je to tak z toho důvodu, že se jedná o otázky právní, na které přísluší hledat odpovědi soudu a nikoli znalci. Znalec z oboru dopravy však může být ustanoven pro případ potvrzení či vyvrácení tvrzení účastníků dopravní nehody o průběhu jejího skutkového děje.

V případě, bylo-li znaleckého posudku z oboru dopravy zapotřebí, soud na základě jím zjištěného skutkového stavu dle právních předpisů posoudí, kdo porušil právní povinnost a zavinil dopravní nehodu. Při tom může být vázán pravomocným rozhodnutím o správním deliktu či přestupku. Pokud je však vydáno jiné rozhodnutí o viníkovi dopravní nehody, není jím soud vázán, a je oprávněn si učinit na základě provedených důkazů vlastní závěr o viníkovi dopravní nehody.

 

Mgr. Vojtěch Strnka, advokátní koncipient

April 03, 2018

Ministerstvo spravedlnosti zveřejnilo stěžejní části nového trestního řádu

Již dříve Ministerstvo spravedlnosti zveřejnilo navrhované změny civilního řádu soudního a nedávno taktéž učinilo u nového trestního řádu, který by měl nahradit aktuální trestní řád, který je z roku 1961.

Nový zákon by měl zejména zjednodušit administrativní úkony orgánů činných v trestním řízení, zavést elektronický informační systém, který bude dokumentovat průběh trestního řízení a v neposlední řadě zkrátit dobu mezi spácháním trestného činu a potrestáním pachatele.

Zjednodušení a zrychlení by mělo přinést zahájení trestního stíhání provedením prvního úkonu, o kterém policejní orgán informuje státního zástupce skrze elektronicky zaslaný formulář. Na začátku výslechu bude sděleno obvinění a toto se zaznamená do protokolu o výslechu obviněného a odpadne tedy sepis a předání formálního usnesení.

Mezi další navrhované změny lze uvést vypuštění § 168 – § 170, které upravují rozšířené vyšetřování, zkrácení lhůty na polovinu pro skončení prověřování a vyšetřování u přečinů, kde první instancí je okresní soud, omezení dozoru státního zástupce u přečinů, zavedení soudce pro přípravné řízení, možnost sjednání dohody o vině a trestu pro všechny trestné činy, možnost upustit od potrestání trestním příkazem, možnost uložení trestního příkazu pro mladistvé atd.

Kompletní změny a možnost zapojení se do diskuze ohledně změn v trestním řádu má laická i odborná veřejnost na této webové adrese:  http://tpp.justice.cz prostřednictvím svého hodnocení a komentářů.

Mgr. Ing. Petra Kučerová, advokátní koncipientka

March 09, 2018

Postupitelnost pohledávek na peněžité odčinění újmy na zdraví

Škůdce má ze zákona povinnost nahradit poškozenému při ublížení na zdraví způsobenou újmu, a to peněžitou náhradou vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy. Mezi takovéto nároky lze zařadit i bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění. Právní úprava účinná do konce roku 2013 vázala v zákoně č. 40/1964 Sb., (starý) občanský zákoník, právo na výplatu bolestného a náhradu za ztížení společenského uplatnění na osobu pozůstalého, a proto nešlo tyto práva platně postoupit na jinou osobu. Zákonodárce totiž zakazoval podstoupit pohledávku, která zaniká nejpozději smrtí věřitele, a dále, že mezi takovéto pohledávky lze zařadit i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4845/2017, pak mezi takto nepostupitelná práva přiřadilo i obdobná práva vyplývající z náhrady způsobené újmy na zdraví, např. jednorázové odškodnění pozůstalých podle ustanovení § 444 odst. 3 starého občanského zákoníku, a proto ani toto právo nešlo dle staré právní úpravy kvůli jeho ryze osobnímu charakteru postoupit na jinou osobu.

I když současná právní úprava postupitelnost pohledávek na peněžité odčinění újmy na zdraví přímo nezakazuje, není zcela jasné, jak je nutné před postoupením těchto pohledávek postupovat. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, uvádí, že je možné na někoho převést i osobnostní práva poškozeného za předpokladu, že byly za jeho života jako dluh uznány nebo jako pohledávky zažalovány. Nicméně je zde ještě jeden výkladový názor, a sice že se v případě pohledávek na peněžité odčinění újmy na zdraví nejedná o práva vázána výlučně na osobu poškozeného, a proto je možné je postupovat i bez jejich uznání či zažalovaní za života poškozeného. I když druhý výklad by byl pro většinu z nás přijatelnější, nezbývá nám nic jiného, než počkat, jak se k této problematice postaví judikatura, zejména tedy Nejvyšší soud ČR.

 

Mgr. Vojtěch Strnka, advokátní koncipient

March 05, 2018