Poskytnutí daru skrze třetí osobu

Darování je velice starým institutem sahajícím až do doby starověkého Říma. Dnešní pojetí darování je upraveno v §§ 2055 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Obsahově se toto pojetí příliš neliší od předešlé úpravy v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (starý). Podstatou daru je, že dárce bezplatně převádí vlastnické právo k daru obdarovanému či se jej zavazuje obdarovanému (v budoucnu) bezplatně převést do vlastnictví, a obdarovaný tento dar či nabídku daru přímá.

Otázkou však vyvstalo, zda musí skutečně dojít k reálnému předání daru, tedy přání daru takzvaně „z ruky do ruky“, nebo postačí pouze předání symbolické, tj. předání, při kterém se dar nedostane do přímé dispozice obdarovaného. Tuto otázku zodpověděl Nejvyšší soud již před několika lety ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3883/2011, a to tak, že sice připustil možnost symbolického předání daru, avšak je nutné vždy dbát konkrétních okolností případu. Koncem minulého roku byl však před Nejvyšším soudem řešen právě případ rozsahu onoho symbolického předání daru, kterým se zabýval ve svém rozsudku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5837/2017.

V této věci šlo o situaci, kdy se babička rozhodla darovat svému vnukovi nemalou částku určenou na obstarání si bydlení po studiu, avšak nechtěla, aby danou částku nedbale utratil za něco jiného. Proto obdarovaný vnuk souhlasil, že budou peníze zaslány na účet jeho mámy, dcery dárkyně, přičemž peníze přišly na účet se zprávou pro příjemce „Tomáškovi na bydlení“, tedy si nemohla myslet, že jsou peníze určeny jí. Máma obdarovaného však tyto peníze odmítla vydat.

Řízení před soudem prvního stupně dopadlo pro obdarovaného vítězně, avšak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil s argumentací, že darovací smlouva je absolutně neplatná, neboť dle tehdejší úpravy bylo nutné smlouvu uzavřít v písemné formě, a to v případě, že dar nebyl při darování dárcem odevzdán a obdarovaným převzat. Proto mu nesvědčil pro vydání žalované částky právní titul.

Nejvyšší soud se k celé věci však vyjádřil tak, že skutečnost, že se účastníci darovací smlouvy při darování dohodli, že peněžní prostředky budou poukázány na bankovní účet žalované, neznamená, že byly určeny jí. Jednalo se toliko o smluvními stranami sjednané platební místo, přičemž skutečnost, že žalobce neměl k bankovnímu účtu žalované dispoziční oprávnění, je z hlediska naplnění předpokladů odevzdání a přijetí daru irelevantní

Z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu lze tedy usoudit, že je možné dar poskytnout i skrze třetí osobu, a tento postup lze považovat za skutkový děj odpovídající odevzdání a přijetí daru ve smyslu předmětných ustanovení. Tato třetí osoba je toliko místem k plnění závazku (v daném případě místem platebním). V případě, že se tedy podaří prokázat vůli dárce obdarovat tímto způsobem obdarovaného i vůle obdarovaného tento dar přijmout (byť mu má být v budoucnu vydán právě touto třetí osobou), jedná se o platně uzavřenou darovací smlouvu a obdarovanému svědčí právní titul k vydání daru od oné třetí osoby, které byl prve předán.

Lukáš Verner, advokátní praktikant

March 21, 2019

Finanční ohodnocení ztráty příbuzného

Mezi rodinnými příslušníky působí navzájem sociální vztahy, které všichni dobře známe, a proto zde nemusím zdůrazňovat, že bývají zpravidla velmi silné. Časem však můžou ochabovat či se naopak prohlubovat, dokonce můžou i zaniknout, a to nejčastěji smrtí jedince. Ano, smrt je přirozenou součástí života, nicméně někdy může být vyvolána protiprávním jednáním škůdce. V takovém případě hovoříme o zemřelém jako o primární oběti a o pozůstalých jako o sekundárních obětech. Sekundárním obětem potom v takových případech náleží odčinění jejich újmy, která vznikla protiprávním zásahem do jejich absolutních práv na rodinný a společenský život.

Starý občanský zákoník rodinné vztahy velmi paušalizoval, kdy nejbližším rodinným příslušníkům přiznával pouze náhradu ve výši 240.000,- Kč. Nicméně nová právní úprava tyto „paušály za smrt“ zrušila, avšak doposud se nevědělo, v jaké výši má být stanovena základní částka, která poté může být dále přizpůsobována konkrétním okolnostem daného případu. Základní částku lze definovat jako částku, kterou dostane nejbližší rodinný příslušník jako odčinění jeho reflexní újmy, pokud všechny okolnosti daného případu budou neutrální.

I když Nejvyšší soud, respektive jeho 4. a 6. trestní senát, v adhezním řízení nejprve určil místo základní částky základní rozpětí ve výši 240.000,- Kč – 500.000,- Kč, po vlně kritiky ze strany odborné veřejnosti se tento právní názor stal neudržitelný. Reakce proto přišla ze strany 25. senátu Nejvyššího soudu, který je mimo jiné považován za tvůrce Metodiky NS, jenž se nejenom přiklonil k horní hranici základního rozpětí, tj. částky 500.000,- Kč, nýbrž ji i navázal na dvacetinásobek průměrné hrubé mzdy v národním hospodářství za rok předcházející úmrtí primární oběti (viz sp. zn. rozhodnutí: 25 Cdo 894/2018). V roce 2019 se tedy bude jednat o základní částku ve výši kolem 600.000,- Kč, která může být dále modifikována směrem nahoru i dolů.

Mgr. Vojtěch Strnka, advokátní koncipient

 

March 01, 2019

Úmysl v případě zneužití bojových umění pro násilný trestný čin

Spoustu lidí se věnuje nebo alespoň v minulosti věnovalo bojovým uměním či sportům, jako je tradiční karate či judo, nebo dnes modernějšímu systému Krav maga nebo brazilskému jiu-jitsu. Ale málo lidí ví, jaké následky by pro ně mohlo mít užití nabytých dovedností takzvaně „na ulici“.

Pokud totiž ovládáte nějaké bojové umění a je vám tato skutečnost u soudu prokázána, a tyto dovednosti jste užili k činu spočívajícím ve zranění či zabití druhého (ať se už dostanete do rvačky nebo vybočíte z nutné obrany), může vám soud prokázat úmyslné zavinění i v případě, že jste žádné zranění či smrt způsobit vůbec nechtěli!

Tímto se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1424/2015. Tam stanovil, že pokud ovládáte bojové umění, které poté užijete ke způsobení škody jinému (když nepočítáme jednání v nutné obraně), je takové jednání minimálně v úmyslu eventuálním (nepřímém) ve smyslu ustanovení § 15 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. A to z toho důvodu, že osoba znalá bojových umění má být minimálně srozuměna s následky svého jednání. Tzn. i kdyby jste nechtěli dosáhnout takového následku (zranění či zabití druhého), měli jste si být minimálně vědomi, že svým počínáním takový nepříznivý následek můžete způsobit. A to i v případě, že osobě neznalé bojových umění by se zavinění přičítalo jako nedbalostní.

Výše uvedené má pak samozřejmě nepříznivý dopad ohledně větší trestní odpovědnosti. Mohou vám totiž klást za vinu spáchání úmyslného trestného činu, jako je např. vražda či ublížení na zdraví, které je spojeno s vyššími trestními sazbami, než např. ublížení na zdraví z nedbalosti či zabití, které by vám mohlo být kladeno za vinu v případě, že byste neovládali bojová umění a zavinění by bylo prokázáno pouze formou nedbalosti.

Lukáš Verner, advokátní praktikant

February 22, 2019

Zhojení formálních vad znaleckých posudků

V návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, bych zde chtěl poukázat na problematiku znaleckých posudků jako důkazů v civilním řízení, jež trpí formálními vadami.

Soudy hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz, avšak s tím rozdílem, že se zabývají, zda má posudek znalce všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat a zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů.

Aby mohl být posudek použitelný jako důkaz, musí být bezvadný, a proto nesmí trpět ani jeho formálními nedostatky – např. chybný název, nedostatek znalecké doložky a znalecké pečetě, atd. Pokud se tedy tyto vady objeví, měl by soud zajistit jejich odstranění, neboť se jedná o odstranitelné vady. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, může jej pouze požádat o potřebná vysvětlení, doplnění či odstranění nedostatků posudku, čímž by se měly vady posudku zhojit.

Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 3020/08 uvádí, že znalecký posudek vypracovaný na návrh strany, v němž chybí znalecká doložka, lze v řízení před soudem číst jen jako listinný důkaz, tj. důkaz, který nemá váhu znaleckého posudku. Nicméně výše je uvedeno, že v takovém případě může soud svým postupem, např. upozorněním znalce v dopise na uvedené pochybení ve spojení s výzvou k jeho odstranění nebo v rámci poučení znalce před jeho výslechem, zajistit odstranění této vady, čímž se z vadného posudku stane posudek bezvadný.

Mgr. Vojtěch Strnka, advokátní koncipient

 

February 08, 2019

Trvale nezřízený život z pohledu občanského práva

V článku ze dne 14. 12. 2018 jste se mohli dočíst o problematice „řádného života“ z pohledu trestního práva. Dnes se budeme zabývat pojmem částečně podobným, ale z hlediska soukromého práva.

V právu občanském však pojem řádný život nenalezneme. Obsahuje ale ustanovení podobné, přestože je formulováno negativně, tedy jako „trvale nezřízený život“, a to konkrétně v souvislosti s vyděděním. Jedná se o neurčitý právní pojem, který vyžaduje interpretaci soudními orgány.

Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 190/2010, stanovil, že za vedení trvale nezřízeného života lze označit chování, které evidentně vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy, které je kontinuální (tzn. nikoliv nahodilé) a dlouhodobé. Soud v odůvodnění uvedl i některé příklady nezřízeného života, jako:

a) závislost na alkoholu, drogách nebo hazardních hrách,

b) zanedbání povinné výživy,

c) opatřování prostředků k životu nekalým způsobem,

d) zanedbávání povinné výživy,

e) zadlužování se bez zjevné možnosti dluhy splácet,

f) trvalé vyhýbání se práci, nebo

g) promrhávání rodinného majetku.

Neopomenutelného dědice, jehož život vykazuje výše zmíněné znaky, je tedy možné vydědit, což znamená zbavit ho jeho povinného dílu dědictví. V roce 2013 však Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3213/2012, vyjádřil zajímavé stanovisko, tedy že rodič nemůže své dítě vydědit z důvodu vedení trvale nezřízeného života v případě, že hlavní příčina takového chování potomka tkví v zanedbání výchovy ze strany zůstavitele, zejména pak jestliže již od útlého věku nejsou naplňovány jeho psychické či fyzické potřeby, případně zcela chybí rodinné zázemí či je naprosto disharmonické.

Nelze tedy klást potomkovi za vinu jeho vedení života trvale nezřízeným způsobem, pokud je důsledkem zanedbání péče o potomka ze strany zůstavitele.

Lukáš Verner, advokátní praktikant

February 01, 2019

Promlčení nároků z újmy na zdraví aneb pozdě bycha honiti

Dnešní aktualita bude opět z oblasti problematiky nároků vzniklých ublížením na zdraví, kdy se tentokrát zaměříme na nejnovější rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, ze dne 31. 10. 2018; tuto problematiku obligatorně zpracovává 25. senát NS. Ohledně skutkového stavu nutno podotknout, že poškozená si přivodila zranění na neudržovaném chodníku, za jehož údržbu odpovídá město. Vzhledem k tomu, že si přivodila trvalé následky na zdraví, žalovala město z titulu odčinění způsobené újmy na jejím zdraví.

Lze spekulovat, z jakého důvodu poškozená se svým advokátem zvolili strategii, při níž nejprve žalovali nároky z bolestného a majetkových škod, a až poté chtěli uplatnit nárok za ztížení společenského uplatnění z důvodu trvalých následků poškozené. Bohužel první řízení trvalo delší dobu, a proto byla druhá žaloba na ztížení společenského uplatnění podána až 2,5 roku po ustálení zdravotního stavu poškozené. Podle současné právní úpravy by to ničemu nevadilo, avšak podle starého občanského zákoníku byla subjektivní promlčecí lhůta pouze dva roky (nyní tři), což vedlo k promlčení nároku a tedy k neúspěchu druhé žaloby.

Poškozená prostřednictvím svého právního zástupce namítala, že i když škodná událost nastala za účinnosti starých právních předpisů, její zdravotní stav se ustálil až v době účinnosti nového občanského zákoníku. Jelikož ustálení zdravotního stavu je taktéž začátkem běhu promlčecí doby, měla by se tato doba posuzovat podle nového občanského zákoníku, a tedy by neměl být nárok promlčen. I když úvaha je to bezesporu zajímavá, není správná, neboť v takovém případě by se nárok z bolestného uplatněný dříve posuzoval podle starých právních předpisů a nárok ze ztížení společenského uplatnění podle nových, což je absurdní. Oba jsou totiž založeny jednou a tou samou škodnou událostí. NS nevyslyšel ani její připomínky proti uplatnění námitky promlčení, která měla být v rozporu s dobrými mravy. Zde NS konstatoval, že uplatnění námitky promlčení je zákonným institutem přispívající k jistotě v právních vztazích, a proto je v tomto případě (a v obdobných) tolerována, dokonce přímo vítána.

Mgr. Vojtěch Strnka, advokátní koncipient

January 18, 2019

Novela trestního zákoníku – Nový trestný čin „Maření spravedlnosti“

Dne 2. 1. 2019 nabude účinnosti novela trestního zákoníku pod číslem 287/2018 Sb. V rámci plnění svých mezinárodně-právních závazků musela Česká republika přizpůsobit úpravu v okruzích praní špinavých peněz, násilí na ženách a domácím násilí, terorismu, maření spravedlnosti, úplatkářství, a urychleném uchování dat uložených v počítačovém systému nebo na nosiči informací pro účely trestního řízení.

Největší změnou je nový § 347a Trestního zákoníku, který zavádí novou skutkovou podstatu Maření spravedlnosti. Podstata tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel uplatní před soudem, mezinárodním soudním orgánem nebo orgánem činným v trestním řízení, nějaký věcný nebo listinný důkazní prostředek, který má podstatný význam pro rozhodnutí, přičemž ví, že takový důkazní prostředek je nepravý, padělaný či pozměněný, v úmyslu, aby byl použit jako pravý. Případně, že takovýto důkazní prostředek sám padělá nebo pozmění v úmyslu, aby byl použit jako pravý.

Další podstatnější změnou je, že z Trestního zákoníku zmizely ve své samostatné podobě trestné činy Podílnictví a Podílnictví z nedbalosti (§§ 214 a 215 TZ). Tyto trestné činy však zanikli pouze ve své samostatné podobě. Skutkové podstaty těchto trestných činů byly totiž podřazeny pod legalizaci výnosů z trestné činnosti a Legalizaci výnosů z trestné činnosti z nedbalosti (§§ 216 a 217 TZ).

Spolu s trestním zákoníkem byl novelou změněn i Trestní řád, kde pro advokacii podstatnou změnou prošel § 35 TŘ. Nadále se sice advokát nemůže nechat při řízení před krajským soudem v prvním stupni, před vrchním a nejvyšším soudem zastoupit koncipientem, ale nově koncipienti budou v těchto řízeních oprávněni nahlížet do spisu, což do této chvíle nebylo možné.

Lukáš Verner, advokátní praktikant

January 11, 2019

Úřední hodiny v období vánočních svátků

Vážení klienti a obchodní partneři,

přejeme Vám klidné a pohodové prožití vánočních svátků a úspěšný vstup do nového roku 2019. Současně si Vám dovolujeme sdělit, že v období vánočních a novoročních svátků bude advokátní kancelář otevřena pro veřejnost pouze v omezeném provozu, proto prosím věnujte pozornost níže uvedeným informacím.

21.12. kancelář pro veřejnost uzavřena

27.12. pro veřejnost úřední hodiny 8.00 – 15.00 hod – přítomna Mgr. Bc. Kamila Klvačová, advokát

28.12. 2018 – 1.1. 2019 kancelář pro veřejnost uzavřena

Počínaje 2.1.2019 bude advokátní kancelář fungovat v běžném režimu.

December 14, 2018

K pojmu řádný život pro účely při rozhodování o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody

V případě podmíněného odsouzení za trestný čin, a to jak v podobě podmíněného odsouzení s dohledem dle § 86 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen „TZ“), tak v podobě podmíněného odsouzení bez stanovení dohledu dle § 83 odst. 1 TZ, soud posuzuje, zda v uložené zkušební době vedl odsouzený „řádný život“ a vyhověl uloženým podmínkám. V kladném případě pak vysloví, že se tzv. osvědčil a v opačném případě rozhodne, že se uložený trest vykoná (pokud současně nedojde k dalším okolnostem dle výše uvedených ustanoveních TZ).

Okolnosti posuzování vedení „řádného života“ odsouzeného, který je sám o sobě neurčitým pojmem a který by měla definovat judikatura, primárně dle názoru Ústavního soudu pak Nejvyšší soud, blíže rozvinul ve svém nálezu I. ÚS 1202/17 Ústavní soud, když formuloval několik premis pro takové posuzování:

  • při rozhodování soudu je nutno dodržet ustanovení čl. 38 odst. 2 (právo na spravedlivý proces) a čl. 40 odst. 2 (presumpce neviny) Listiny základních práv a svobod, tj. shledal, že toto rozhodování je trestním řízením a po formální stránce se na něj presumpce neviny vztahuje zejména proto, že rozhodnutí o výkonu trestu je citelným zásahem do osobní svobody odsouzeného a je při něm nutno dodržovat obdobné záruky a standardy jako při prvotním rozhodování soudu o vině a trestu, a to vč. aplikace zásady in dubio pro reo;
  • „řádný život“ lze obecně definovat dvojím způsobem, a to jako:
  1. minimální limit řádného občana, který požaduje stát po každém občanovi (zejm. respektovat právní předpisy, nepáchat trestnou činnost, ale také nečinit to, co zákon neukládá) nebo
  2. životní styl, který odpovídá převládajícím hodnotám ve společnosti či převládajícím představám o řádném životě v dnešní společnosti“. V této souvislosti dále poukazuje na to, že v liberální společnosti není možné nikomu vnucovat životní styl, pokud jeho názor je opačný, ale jen do okamžiku, dokud nespáchá trestný čin. Spácháním trestného činu totiž poruší tzv. pomyslnou společenskou smlouvu a pak „výměnou“ za zmírnění trestu lze požadovat, aby odsouzený vedl život určitým způsobem a jak vykládá Ústavní soud „způsobem, který podle převládajícího názoru společnosti povede k životnímu styku předcházejícímu riziko další trestné činnosti“.
  • pokud soud shledá, že postup dle shora uvedeného bodu 2b) je nutno zajistit, slouží k tomu institut tzv. přiměřených omezení a přiměřených povinností dle § 48 odst. 4 TZ. Tyto by měly vycházet z poznání a specifik pachatele tak, aby jej vedly k řádnému životu. V opačném případě, kdy soud konkrétní povinnosti nestanoví, je nutné pod pojmem řádný život chápat právě minimální rámec vedení řádného života, který se vyznačuje především nepácháním trestných činů či nepácháním opakovaných přestupků, a to zejména „v souvislosti s činností, pro kterou byl stěžovatel již odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody“ (usnesení sp. zn. III. ÚS 1745/10 ze dne 15. 7. 2010)

V posuzovaném případě, tedy odsouzený tím, že byl sice propuštěn ze zaměstnání pro konflikt který vyvolal, nezaregistroval se mezi uchazeče o zaměstnání na ÚP, a nepravomocně měl spáchat po uplynutí zkušební doby jiný trestný čin, za který byl ve vazbě, ale jinak se dostavoval k dohledu PMS a spolupracoval s ní, neporušil, resp. nebylo zkoumáno dostatečně zda vedl „řádný život“ a pokud příslušný okresní soud rozhodl, že odsouzený vykoná právě z těchto důvodů uložený trest odnětí svobody, potom pochybil a ze strany Ústavního soudu došlo ke zrušení obou rozhodnutí soudů I. a II. instance v této věci, neboť není možné říci, že by nevedl řádný život, i když dílčí nezávažná porušení Ústavní soud připustil, a je potřeba další detailnější zhodnocení situace odsouzeného. Přeměnou při nedostatečném vyhodnocení pojmu „řádný život“ tedy bylo zasaženo do práva na osobní svobodu.

Mgr. Bc. Kamila Klvačová, advokát

 

 

 

December 14, 2018