Úřední hodiny v období letních prázdnin

Vážení klienti a obchodní partneři.

Rádi bychom Vás upozornili na změnu úředních hodin v období letních prázdnin.

Úřední hodiny jsou upraveny následovně:

Po – Čt     8:00 – 16:00
Pá            8:00 – 12:00

Děkujeme za pochopení.

Mgr. Bc. Kamila Klvačová, advokát

July 01, 2019

Zásadní novela insolvenčního zákona - oddlužení

Dne 1.6.2019 nabyla v převážné části účinnosti novela zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, provedení zákonem č. 31/2019 Sb., která zásadním způsobem mění podmínky pro oddlužení tak, že potenciálně rozšiřuje okruh fyzických osob, které mohou splnit podmínky pro oddlužení. Jednou z nejpodstatnějších změn je nová formulace podmínek pro splnění oddlužení v § 412a IZ, kdy kromě případů, že dlužník splní nezajištěným věřitelům pohledávky v plné výši nebo po dobu 3 let od schválení oddlužení uhradil nezajištěným věřitelům 60 % jejich pohledávek (při oddlužením formou plnění splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty) přibývá ještě třetí varianta, která prolamuje dosavadní fixní hranici úhrady 30% pohledávek věřitelů, tj. po dobu 5 let od schválení oddlužení nebylo dlužníku oddlužení zrušenodlužník neporušil svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů; má se za to, že tuto povinnost neporušil, jestliže v této době splatil nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek.

Tedy v případě splacení alespoň 30 % pohledávek věřitelů nastává vyvratitelná domněnka, že dlužník povinnost neporušil; při méně než 30 % dává zákon prostor soudu zkoumat, zda dlužník i přes nedosažení hranice 30 % skutečně veškeré úsilí vynaložil, což se zřejmě bude aplikovat převážně v případě velmi rozsáhlých dluhů, kdy dlužník sice třeba pracoval a snažil se, ale nikdy nemohl dosáhnout svými příjmy doposud fixní hranice 30 %.

Výrazně mírnější režim se dále zavádí pro starobní důchodce, kterým vznikl nárok na důchod před schválením oddlužení a dlužníky s invaliditou II. a III. stupně; u nich se shora uvedená doba zkracuje z 5 na 3 roky.

Nově je upraveno přerušení průběhu oddlužení až na 1 rok z důležitých důvodů na návrh dlužníka a také prodloužení průběhu oddlužení až na 6 měsíců, také  z důležitých důvodů na návrh dlužníka; prodloužit však nelze opakovaně.

Další větší změna se týká oddlužení fyzické osoby – podnikatele, a to plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty dle § 398b IZ, kdy tito podnikatelé budou nejprve splácet minimální nevratnou zálohovou splátku. Splátka bude posléze určena insolvenčním správcem z jedné dvanáctiny zjištěného zisku dlužníka za zdaňovací období a vypočte se ve výši, v jaké mohou být při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojeny přednostní pohledávky – to bude referenční srážka.

Mgr. Bc. Kamila Klvačová, advokát

June 21, 2019

Odčinění náhrady za „zmeškání“ Vánoc a jiných svátků

Tentokrát se budu zabývat nově vytvořenou kategorií „dalších nemajetkových újem“, které se podle znění ustanovení § 2958 občanského zákoníku odčiňují při každém ublížení na zdraví společně s bolestným. Tím dal zákonodárce najevo, že nároky na úhradu dalších nemajetkových újem a bolestného jsou odčiňovány pouze stavy dočasné (na rozdíl od ztížení společenského uplatnění, kterým je odčiňována trvale ztracená budoucnost), jež vznikají při každém ublížení na zdraví.

Otázkou však zůstává, co je onou novou kategorií myšleno a jaké dočasné nemajetkové újmy by do ní šly podřadit. A právě tím se zabýval Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2635/2018, ve kterém setrval na svém dosavadním velmi restriktivním přístupu, při kterém se tímto pojmem má na mysli pravidelně nenastávající okolnosti zvyšující intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru. Podle některých je však takovýto názor nepřiléhavý, neboť zákonodárce striktně uvádí, že další nemajetkové újmy nastávají při každém ublížení na zdraví, zatímco Nejvyšší soud poukazuje na to, že se tak stává pouze výjimečně.

Doposud se judikatura i doktrína shodla, že pod další nemajetkové újmy lze zařadit např. nemožnost zúčastnit se pracovní či studijní stáže nebo jiné pro poškozeného významné plánované aktivity, o které kvůli ublížení na zdraví poškozený přijde. Nově k nim Nejvyšší soud citovaným rozhodnutím přidal i nemožnost strávit s osobami blízkými Vánoce. Učinil tak proto, že tyto svátky jsou v českém kulturním prostředí tradičně spojovány s rodinnou pospolitostí, tj. jsou obvykle tráveny v rodinném kruhu, což pobyt v nemocnici vylučuje.

Podobně by tedy šlo uvažovat i o dalších svátcích (např. Velikonoce či Nový rok), narozeninách, či plánovaných dovolených, při kterých je faktor rodinné pospolitosti významný. Závěrem ještě upozorním na skutečnost, že k posouzení existence a rozsahu dalších nemajetkových újem není zpravidla potřeba znalecký posudek ani odborné vyjádření z oboru zdravotnictví.

Mgr. Vojtěch Strnka, advokátní koncipient

June 14, 2019

Právo manžela na bydlení ve výhradním majetku druhého manžela

Obecně platí, že manželství je uzavíráno za účelem založení rodiny a tedy i rodinné domácnosti. To s sebou obnáší i to, že spolu manželé bydlí ve společné rodinné domácnosti, a to spolu s dalšími osobami, které ji tvoří, zejména dětmi. Otázkou ale může být, kdy toto právo vzniká a zaniká, což může být ožehavé téma zejména v případě rozvodu.

Touto otázkou se zabýval Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 36 Cdo 3382/2017. V dané věci šlo o to, že spolu manželé v předmětném bytě bydleli a vedli v něm rodinnou domácnost (rok 2009 – 2012), avšak poté se odstěhovali do zahraničí a vedli rodinnou domácnost tam, přičemž manželka se do předmětného bytu vracela přechodně v rámci dovolené. Poté (v roce 2014) se však  do ČR vrátila na trvalo, začala bydlet v předmětném bytě a podala žádost o rozvod. Manžel na to reagoval vyklizovací žalobou, neboť tvrdil, že manželce nesvědčí právo bydlení ve smyslu § 744 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“).

Nejvyšší soud shledal, že dle příslušného ustanovení NOZ je třeba kumulativně splnit tři podmínky:

1) trvání manželství,

2) výhradní právo jednoho z manželů k bytu (např. vlastnické právo), a

3) byt je obydlím manželů.

Obydlí manželů přitom Nejvyšší soud definoval jako místo, v němž se nachází rodinná domácnost manželů, což je společenství tvořené manžely, případně dalšími osobami trvale spolu žijícími ve společném obydlí (obydlí manželů) a společně hospodařícími.

Nejvyšší soud tedy shledal, že manželce sice v roce 2009 vzniklo právo na bydlení v předmětném bytě, ale to následně v roce 2012 zaniklo, neboť došlo k přesunu rodinné domácnosti, přičemž ta se roku 2014, protože v předmětném bytě pobývala bez manžela a v podstatě i bez jeho souhlasu, neobnovila, byť zde pobývala s jejich společným synem. Nárok manžela na vyklizení předmětného bytu byl tedy Nejvyšším soudem shledán jako důvodný, neboť manželce k užívání předmětného bytu nesvědčil právní titul.

Z toho tedy vyplývá, že právo na bydlení manžela ve smyslu § 744 NOZ je závislé na kumulativním naplnění všech tří zákonných podmínek, přičemž tyto podmínky je nutné zkoumat v průběhu celého pobytu manžela v bytě či domě ve vlastnictví manžela druhého. Ačkoliv tedy mohlo právo na bydlení ve smyslu citovaného ustanovení v minulosti vzniknout, je třeba zkoumat, zdali stále trvá, neboť mohlo z důvodu odpadnutí jedné z výše uvedených podmínek také dost dobře zaniknout. Pak by daný manžel pobýval v bytě/domě bez právního důvodu, což dává vlastníku – druhému manželovi možnost žádat jeho vystěhování, popřípadě i nárokovat si vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného.

Mgr. Lukáš Verner, advokátní praktikant

June 11, 2019

Odpovědnost školy za školní úrazy

S přibývajícím počtem dětí na jednom místě se výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že na takovém místě dojde ke vzniku úrazu. A právě takovým místem jsou i školy a školská zařízení, které musí naše děti navštěvovat. Dnes se proto zaměříme na problematiku odčiňování újmy na zdraví školních úrazů, které se někdy při jinak bezpečném studiu přihodí.

Asi se shodneme, že nejnebezpečnějším předmětem na základních školách, alespoň co se týká fyzických zranění, je tělesná výchova. Avšak již málokdo tuší, že školní úrazy se odčiňují pomocí zákoníku práce stejně jako pracovní úrazy, neboť studium je ve své podstatě přípravou na budoucí zaměstnání. Proto v případě, že žáku základní školy vznikne újma na zdraví z důvodu školního úrazu, bude za něj odpovědná škola, která jako každé školní zařízení musí být ze zákona pojištěna.

Odpovědnost školy je však dána jen tehdy, jestliže příčinou poškození zdraví žáka byl úrazový děj, tedy když k poškození zdraví došlo následkem působení zevních vlivů, které byly svou povahou krátkodobé, náhlé a násilné, a jestliže k tomuto poškození zdraví žáka došlo při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním. O úrazový děj může jít i v případech náhlého poškození zdraví, které nastalo při náhlém vypětí sil, velké námaze nebo nezvyklém úsilí, kdy výkon žáka přesahuje jeho obvyklé každodenní hranice.

A právě takový případ nedávno řešil Nejvyšší soud ČR (rozhodnutí ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 5492/2017), kdy žáku 4. třídy základní školy při zahřívacím kolečku v rámci tělesné výchovy „selhalo srdce“ (došlo k fibrilaci srdečních komor a následně k zástavě krevního oběhu), v důsledku čehož utrpěl velmi vážné trvalé následky (hypoxické poškození mozku a vznik apatického syndromu), čímž došlo k jeho úplnému vyřazení ze společenského života. Avšak základní škola odmítla takový úraz odčinit finanční satisfakcí; namítala totiž, že se jednalo o malou fyzickou zátěž, a proto mohlo k selhání srdce dojít i jinde, např. na procházce s rodiči. A právě s tímto názorem se ztotožnily soudy 1. a 2. instance. Nejvyšší soud však jejich rozhodnutí zrušil, když uvedl, že je zapotřebí provést další dokazování a zjistit znaleckým posudkem onu důležitou věc, zda vznik újmy na zdraví (selhání srdce) má původ v činnosti, kterou dítě jako žák základní školy vykonávalo při vyučování v hodině tělesné výchovy. I když tento případ není ještě zdaleka vyřešen, nižším soudům bylo dáno vodítko, jak se mají dobrat spravedlivého rozhodnutí.

Mgr. Vojtěch Strnka, advokátní koncipient

May 24, 2019

Přičitatelnost trestného činu právnické osobě dle aktuálního rozhodnutí Nejvyššího soudu

Dne 28.6.2018 vydal Nejvyšší soud ČR rozhodnutí 3 Tdo 487/2018, ve kterém se zabýval přičitatelností trestného činu právnické osobě. Následně byla trestním kolegiem schválena k publikaci tato právní věta: K tomu, aby protiprávní čin nezjištěné fyzické osoby založil trestní odpovědnost právnické osoby podle § 8 odst. 3 t. o. p. o. nestačí závěr, že taková fyzická osoba jednala v zájmu právnické osoby ve smyslu návětí v § 8 odst. 1 t. o. p. o. K trestní odpovědnosti právnické osoby nepostačuje ani alternativní zjištění, že nezjištěná fyzická osoba jednala v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti v některém (blíže neurčeném) z postavení podle § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) t. o. p. o., ale musí být učiněn jednoznačný závěr podložený odpovídajícím skutkovým zjištěním, že tato fyzická osoba jednala buď v některém z postavení předpokládaných v § 8 odst. 1 písm. a) až c) t. o. p. o., anebo v postavení podle § 8 odst. 1 písm. d) t. o. p. o., a že v důsledku toho je spáchaný čin přičitatelný právnické osobě buď podle § 8 odst. 2 písm. a) t. o. p. o., anebo podle § 8 odst. 2 písm. b) t. o. p. o. To platí i za situace, má-li být právnická osoba spolupachatelem nebo účastníkem na trestném činu jiné osoby.

Pokud rozebereme odůvodnění tohoto rozhodnutí, zjistíme, že první věc, kterou Nejvyšší soud ČR vytýkal soudům nižších instancí je skutečnost, že ve skutkové větě výroku zahrnul všechny možné kombinace předpokladů přičitatelnosti, jak je uvádí § 8 odst. 1,2,3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob (dále jen „TOPO“), navíc spolu s tím, že právnická osoba spáchala trestný čin v některé z forem trestné součinnosti. To podle posouzení Nejvyššího soudu ČR ze své podstaty vylučuje a popírá samotnou podstatu tzv. přičitatelnosti, kterou soudy nižších instancí dovodily pouze z výsledku, tj. objektivně. Není možné formulovat nepodloženou širokou množinu jednajících fyzických osob jen pro to, aby bylo možné jednání připočítat, to by bylo v rozporu se zásadou „není zločinu bez zákona“.

Předpoklad spáchání trestného činu „v zájmu právnické osoby“ je pouze korektivem, který má zabránit stíhání právnické osoby za excesy osob uvedených v § 8 odst. 1,2, a 3 TOPO a doplňuje další obligatorní podmínky uvedené v TOPO. Obdobně jako ke korektivu (viz výše) je nutné přistupovat k pravidlu obsaženému v § 8 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob („trestní odpovědnosti právnické osoby nebrání, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem uvedeným v odstavcích 1 a 2“), kdy dle Nejvyššího soudu ČR je aplikace tohoto pravidla „možná pouze v případě, že předpokládaným způsobem jednala nutně některá z osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, navíc za podmínek uvedených v § 8 odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob“. Pokud tedy byla trestní odpovědnost právnické osoby založena podle tohoto pravidla i za situace, kdy nejednala osoba dle § 8 odst. 1,2 TOPO, ale pouze jiná osoba jednající na pokyn neustavené osoby dle § 8 odst. 1,2 TOPO je tento výklad nesprávný. Dle Nejvyššího soudu „přistupuje-li však k tomuto vztahu přičitatelnosti jednání mezi fyzickou osobou a právnickou osobou ještě jednání tzv. třetí osoby [nalézací soud hovoří o jiné osobě než uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až d) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob], jedná se podle povahy věci o některou z forem trestné součinnosti podle § 9 odst. 2 nebo 3 věta druhá zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, případně § 24 trestního zákoníku. Ani v takovém případě se ovšem nemůže vytratit základní vztah přičitatelnosti ve smyslu § 8 odst. 1, 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob jako nutná podmínka zvláštní odpovědnosti za zavinění u právnické osoby“.

Mgr. Bc. Kamila Klvačová, advokát

May 10, 2019

Návrh zákona o náhradě újmy způsobené povinným očkováním

Vláda dne 25. 3. 2019 schválila návrh zákona o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, který zakotvuje odčiňování majetkové újmy (tj. škody) a nemajetkové újmy (zejména té na zdraví) způsobené v důsledku podstoupení povinného očkování. V současné době se návrh nachází u garančního Výboru pro zdravotnictví, který jej doposud neprojednal.

Podle tohoto návrhu zákona by měl stát nést odpovědnost za újmu vzniklou z povinného očkování, neboť stanovení povinného očkování je důsledkem jeho zdravotní politiky. V § 3 navrhovaného znění je zakotvena vyvratitelná domněnka příčinné souvislosti mezi újmou a povinném očkováním, podle které, pokud nastane újma stanovená prováděcím předpisem v době v něm uvedené, má se za to, že byla způsobena povinným očkováním.

Důležitým ustanovením je pak § 8 odst. 1 navrhovaného znění, který odkazuje na občanský zákoník (dále jen „OZ“), jenž se použije subsidiárně pro oblasti, které navrhované znění zákona neřeší. Nejčastěji se bude podle tohoto zákona odčiňovat újma na zdraví, a proto uvádím, že bolestné a ztížení společenského uplatnění se spolu s dalšími nemajetkovými újmami budou odčiňovat ustanovením § 2958 OZ, náhrada za ztrátu osoby blízké pak ustanovení § 2959 OZ. Co se majetkových nároků týká, ty budou odškodňovány podle § 2960 až 2968 OZ.

I když v textu návrhu je zachována shodná terminologie s OZ, nechápu, z jakého důvodu zákonodárce několik let po účinnost OZ v důvodové zprávě stále používá pojmy jako „odškodnění újmy na zdraví“, když újma na zdraví je újmou nemajetkovou, která nelze odškodnit, nýbrž pouze odčinit. Na druhou stranu jsem rád, že tento návrh zákona odkazuje na použití OZ, a nevytváří další samostatný systém náhrady újmy na zdraví, jak se o něj např. snaží zákoník práce, jehož právní úprava v této oblasti je podle mého názoru naprosto nedostatečná a bez současného subsidiárního užití OZ naprosto nepoužitelná.

Závěrem lze dodat, že ve výše uvedené oblasti bude tento zákon jednoznačně přínosem, neboť pomůže chránit zájmy poškozených a značně jim zjednoduší cestu za přiměřeným zadostiučiněním či náhradou škody.

Mgr. Vojtěch Strnka, advokátní koncipient

May 03, 2019

Webové stránky vs. webová stránka

V praxi vyvstala otázka, co znamenají pojmy „webová stránka“ a „webové stránky“, konkrétně v souvislosti se zveřejňováním obsahu na nich. Tedy jestli má někdo povinnost zveřejnit nějaký obsah na svých webových stránkách, zdali má povinnost jej zveřejnit na titulní straně, nebo jej může zveřejnit i v některé z pododdílů stránky, ke kterému se musí uživatel „proklikat“.

Tuto otázku řešil Nejvyšší soud ČR ve svém Usnesení ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4449/2018, kde se jednalo o povinnost dovolatelky zveřejnit omluvu na své webové stránce. Nejvyšší soud zde poznamenal, že v angličtině je situace jednodušší, protože rozeznává pojmy „web site“, tj. veškeré internetové stránky prezentované pod danou doménou, a „web page“, tedy konkrétní jednotlivá stránka, která se uživateli zobrazí v případě zadání dané webové adresy. V češtině se tento rozdíl uvádí pomocí jednotného a množného čísla, kdy pojem „webová stránka“ (jednotné číslo) odpovídá pojmu „web page“, a pojem „webové stránky“ (množné číslo) pojmu „web site“.

Pokud tedy má někdo povinnost zveřejnit nějaký obsah, například omluvu, na svých „webových stránkách“, bude jeho povinnost splněna i zveřejněním v jakémkoliv pododdílu dané webové prezentace pod určenou doménou, tedy i přes několik prokliků z úvodní stránky (např. www.stránka.cz/aktuality/2019/leden/omluva). Ani pozorný čtenář tedy nemusí vůbec daný obsah najít, pokud nezná konkrétní adresu (odkaz), nebo cíleně nehledá daný obsah na vyhledávači. Naopak však při povinnosti zveřejnit daný obsah na „webové stránce“, musí být obsah zveřejněn na hlavní či úvodní straně, tedy té stránce, která se přímo zobrazí při zadání základní webové adresy (např. www.stránka.cz).

Je tedy nutné si dát pozor při definování místa zveřejnění daného obsahu na webu, a to ať už se bude jednat o smlouvu nebo o petit žaloby.

Lukáš Verner, advokátní praktikant

April 26, 2019

Souhrnná kupní cena v případě prodeje více věcí

Nejvyšší soud ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4452/2018, potvrdil doposud zastávaný právní názor, podle kterého můžou účastníci kupní smlouvy ohledně předmětu převodu skládajícího se z více věcí (ať už movitých či nemovitých) sjednat souhrnnou (úhrnnou) kupní cenu bez ocenění jednotlivých věcí, aniž by to bylo na úkor určitosti a platnosti smlouvy.

Avšak před sjednáním úhrnné kupní ceny je nutné se zamyslet nad jednotlivými předměty převodu, jež budou převáděny z vlastnictví strany prodávající do vlastnictví strany kupující. Podmínkou totiž je, aby převod vlastnického práva byl realizován u všech věcí tvořících úhrnnou kupní cenu. Pokud by alespoň u jednoho dílčího předmětu převodu totiž došlo k tomu, že by nebylo možné převést jeho vlastnické právo na stranu kupující, nebylo by poté zřejmé, za jakou kupní cenu měly být prodány ostatní věci, jejichž převodu kupní smlouvou nic nebránilo. V takovém případě způsobí sjednání úhrnné kupní ceny za tyto věci neurčitost a následnou neplatnost kupní smlouvy jako celku.

Nicméně v ostatních případech není důvod nerespektovat zcela zjevnou vůli strany kupující a prodávající směřující k převodu vlastnického práva k věcem za konkrétní úhrnnou cenu, protože nevzniká pochybnost, co a za kolik má být převedeno. Závěrem lze tedy shrnout, že u předpokládaných bezproblémových převodů vlastnického práva k více předmětům je možné stanovit mezi stranami úhrnnou, či chcete-li souhrnnou kupní cenu za všechny převáděné věci, aniž by to ohrozilo platnost kupní smlouvy. Naopak v případě, kdy je u některých převáděných věcí ohrožen převod vlastnického práva, je vhodnější zvolit opatrnější způsob sjednání ceny, a proto doporučuji všechny konkrétní dílčí kupní ceny do kupní smlouvy podrobně vypsat.

Mgr. Vojtěch Strnka, advokátní koncipient

April 15, 2019