10.1.2015 vstoupilo v účinnost nové nařízení Brusel I (Brusel I bis)

Počínaje datem 10. ledna 2015 nabylo účinnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Toto nové nařízení, Brusel I bis, původní nařízení Brusel I nahradilo a významně ovlivňuje a zpřesňuje některé dílčí otázky, na které narazila aplikační praxe za účinnosti původního nařízení Brusel I.

Důvodem k revizi původní právní úpravy bylo jednoznačné přeshraničních sporů a volný pohyb rozsudků v EU.

První, stěžejní, oblastí revizní úpravy je problematika uznání a výkonu soudních rozhodnutí v jiném členském státě. Došlo především ke zrušení mezitímního řízení o uznání a výkon soudních rozhodnutí, tzv. exequartur, nově je dle čl. 39 Brusel I bis ložné vykonat rozhodnutí vydané v některém členském státě i v členském státě jiném, aniž je požadováno prohlášení vykonatelnosti, plně tedy postačí vyhotovení rozhodnutí, splňující podmínky nezbytné pro ověření jeho pravosti a současně také osvědčení dle čl. 53 nařízení Brusel I bis.

Druhou revidovanou oblastí bylo zavedení nového pravidla litispendence ve vztahu k řízením zahájeným před soudy třetích států. Toto pravidlo je blíže rozpracování ve čl. 33 a 34 Brusel I bis, tj. soud členského státu může řízení přerušit v případě, kdy v téže věci a mezi týmiž stranami probíhá řízení před soudem ve třetím státě (čl. 33), nebo řízení u soudu členského státu bylo zahájeno ve věci související s řízením ve třetím státě (čl. 34), současně s tím musejí být kumulativně naplněny i podmínky stanovující požadavek na to, aby řízení před soudem ve třetím státě bylo zahájeno dříve než před soudem čl. státu, soud třetího státu musí vydat rozhodnutí způsobilé k uznání a případně k výkonu, přerušení řízení je nezbytné vzhledem k požadavku na řádný výkon spravedlnosti, a u souvisejících žalob dle čl. 34 musí být vhodné jejich projednání a následné rozhodnutí o nich ve společném řízení z důvodu eliminace rizika vydání dvou neslučitelných rozhodnutí v oddělených řízeních.

Třetí významná změna, oproti původnímu nařízení Brusel I, se týká platnosti dohod o volbě soudu. Nařízením Brusel I bis jsou ujednání stran o příslušnosti soudu významně posílena a to tak, že nově je upuštěno od požadavku, aby alespoň jedna strana dohody měla bydliště na území čl. státu EU. Dále, v bodě 20 recitálu nařízení Brusel I bis, je uvedeno stanovení rozhodného práva, které se použije při určení, zda je prorogační doložka platná. Třetí výraznou změnou vztahující se k prorogačním dohodám, je to, že dohoda o příslušnosti, která je součástí smlouvy, je považována za dohodu nezávislou na ostatních ustanoveních smlouvy, tj. je považována za oddělitelnou od smlouvy.

Poslední, čtvrtou, novinkou v nařízení Brusel I bis je dopracování ustanovení původního nařízení Brusel I, který ve svém čl. 1 odst. 2 písm. d) jasně stanovuje, že se nevztahuje na rozhodčí řízení. V nařízení Brusel I bis je toto pravidlo ještě jednou deklarováno a současně s tím mu jsou dodána zpřesňující výkladová pravidla (bod 12 recitálu).

Bc. Michaela Groligová