Daily Archives: 26.10.2018

Člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany (např. nečlen spolku, postižený však rozhodnutím orgánu spolku, jak dovodila judikatura), má mj. právo obrátit se se svým návrhem na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku na soud, a to za podmínek § 258 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „NOZ“), pro rozpor rozhodnutí se zákonem či stanovami. Takový návrh musí aktivně legitimovaná osoba podat do 3 měsíců ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděla nebo mohla dozvědět (subjektivní lhůta), nejpozději však do jednoho roku od přijetí rozhodnutí (objektivní lhůta; zde došlo od 1.1.2014 k jejímu prodloužení). Je nutné uvést, že subjektivní lhůta počíná běžet v případě, že byl člen přímo účasten rozhodnutí již následujícího dne po tomto rozhodnutí, i když např. není k dispozici zápis ze zasedání orgánů spolku, ale lhůta běžet počíná; stejným okamžikem začíná běžet lhůta jednoznačně i pro případ, kdy se mohl rozhodnutí orgánu zúčastnit a dobrovolně tak neučinil (např. neměl zájem, byl pracovně zaneprázdněn, neboť existuje možnost zmocnění). Počátek běhu lhůty počínající od okamžiku, kdy se člen „mohl dozvědět“, je nepoměrně složitější, nicméně i tento podléhá zásadě neznalost práva neomlouvá a každý je povinen pečovat o svá práva, pokud mu v tom nezabrání překážka dostatečně právně významná, např. dlouhodobější hospitalizace. V případě „běžné nemoci“ při doložení pracovní neschopností, která znemožňuje účast na zasedání orgánu spolku, lze pak uvažovat o počátku běhu subjektivní lhůty od předání zápisu či písemného vyhotovení rozhodnutí.

Je třeba si uvědomit, že režimu právní úpravy spolku nepodléhají pouze tzv. zájmové spolky, jako například sportovní kluby a bývalá občanská sdružení (nyní zapsané spolky), ale výslovně díky ustanovení § 1221 NOZ také přiměřeně společenství vlastníků. Proto v případě napadnutí rozhodnutí shromáždění vlastníků a domáhání se neplatnosti takového rozhodnutí pro rozpor se zákonem či stanovami je nutné postupovat podle ustanovení § 258 a násl. NOZ.

Při praktické realizaci tohoto typu žaloby ještě před nedávnem panovaly různé první názory na otázku věcné příslušnosti soudu, tj. instančně který soud je příslušný k řešení takového soudního sporu. Zejména komentářová literatura (např. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2015, s. 168 nebo NS ČR 29 Cdo 1817/2016) zastávala názor, že dle § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, je věcně příslušným krajský soud, ale vyskytly se i názory (např. P. Lavický atd.), že nejde o tzv. statusovou žalobu a obhajovaly příslušnost okresního soudu. Jasnou odpověď v otázce věcné příslušnosti soudu podal v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3307/2016, ze dne 19. 7. 2018, Nejvyšší soud ČR, který vnímal výhrady odborné veřejnosti a nejednotnost názorů a shledal, že: „S účinností od 1. 1. 2014 je tudíž řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku nesporným řízením, a to řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) z. ř. s., k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 3 odst. 2 písm. a) z. ř. s.]“. Učinil tak proto, že dle něj zákonodárce záměrně zahrnul řízení o neplatnosti rozhodnutí orgánu právnické osoby bez dalšího pod tzv. statusové věci, aniž by ve skutečnosti posuzoval, zda hmotněprávně jde o statusovou věc, tj. regulující postavení členů spolku, a to proto, že by se mohlo stát, že o některém typu rozhodnutí by dle v § 3 odst. 2 z. ř. s. rozhodoval krajský soud a o zbývajících okresní soud a pokud by orgán spolku přijal na shromáždění více rozhodnutí a některá by měla hmotněprávně povahu tzv. statusové věci a jiná nikoli, způsobilo by to, že by „rozhodovaly o jejich neplatnosti soudy různého stupně i v případě, kdy by důvody neplatnosti byly totožné (např. vady při svolání zasedání orgánu). Takový závěr neodpovídá předpokladu racionálního zákonodárce“.

Mgr. Bc. Kamila Klvačová, advokát